Leden 2015 začínal pro kulturní Francii tak krásně. Bouloňský lesík se od podzimu pyšní nádherným novým muzeem moderního umění, jehož realizaci zadala společnost obchodující s luxusními výrobky LVMH světoznámému architektu Franku Gehrymu, Paříž právě otvírala novou obrovskou koncertní síň nazvanou Philharmonie de Paris od architekta Jeana Nouvela s úžasným programem koncertů. Dva velkolepé realizované projekty ještě zvýrazňující prestiž Paříže jako hlavního města kultury.
7. ledna zasáhla hlavní město Francie smrtonosná vlna atentátů islamistických teroristů. Cílem byli redaktoři a ilustrátoři týdeníku Charlie Hebdo, který si již po desetiletí utahuje ze všeho možného: z politiky, ze společnosti, z církví, z náboženských fanatiků. Ano, nebylo jim nic svaté, psali a kreslili ve stylu Esprit gaulois, galském posměvačném a libertinském duchu, v duchu francouzského revolučního roku 1968. Jejich častá kritika radikálního islámu a obrázky proroka Mohameda provokovaly muslimské ideology již dlouhá léta. Nezkrotný sžíravý humor jeho kreslířů vadí ale všem extremistům, zrovna tak jako neovlivnitelnost Charlie Hebdo – tento časopis (podobně jako humoristický týdeník Le Canard enchaîné, kterému islamisté také vyhrožují), je zcela nezávislý na inzerci. Ale je nutno podotknout, že Charlie Hebdo vycházející v nízkém nákladu nebyl a není povinnou četbou a nikdo si ho nikdy nemusel kupovat ani předplácet. A hněv proti karikaturám v Charlie Hebdo byl vyprovokován profesionálními štváči.
Dalším cílem teroristů byli uniformovaní policisté symbolizující řád francouzské republiky a občané židovského vyznání. Dohromady zemřelo 17 lidí, mnoho dalších bylo zraněno.
Dobře zorganizovaní, vyzbrojení a vyškolení teroristé, které policie za pár dní nakonec zastřelila, se hlásili k islámu. Při vraždění volali Alláh je veliký.
Obrovský emocionální šok, který zažila celá Francie a spolu s ní celý západní svět, byl umírněn a kanalizován obřími pokojnými manifestacemi v neděli 11. ledna. Milióny Francouzů se vydaly do ulic, v Lyonu například manifestoval každý čtvrtý obyvatel města. V Paříži se na mohutnou manifestaci dostavili i politikové z celé Evropy a mnoha zemí světa. Byl to nesmírně důležitý moment, kdy se semkly řady občanů, semkly se projednou i politické strany (kromě ultrapravicové Národní fronty, která uspořádala manifestaci v jiném městě) a vyslovily jasné NE islámskému terorismu. Zpívala se Marseillaisa, transparenty obhajovaly svobodu slova, tisku, zobrazení. Na nápisech se kromě sloganu Je suis Charlie (Jsem Charlie) objevovaly jeho varianty Je suis Ahmed, Juif, Flic, Français et Charlie a další (Jsem Ahmed, jsem Žid, jsem policajt, Francouz a Charlie). Francouzský národ najednou začal fungovat jako jednotný, jako národ, který má jasno v tom, jak chce, aby jeho republika vypadala. Podobné manifestace Francie nezažila od konce druhé světové války. Na ulici lidé zdraví strážníky a vojáky, chválí je. Nevídaná situace.
Francouzská vláda stojí před těžkým úkolem. Musí řešit problémy s muslimskou menšinou, které vlády za posledních třicet let odkládaly a které se nyní jeví jako zásadní. Rodiny, které přišly za prací do Francie z bývalých francouzských kolonií či území, se v některých lokalitách postupně přestaly cítit jako francouzské, postupně se uzavřely do komunit, kde vládnou jiná pravidla než francouzské zákony a zvyky. Francouzští politikové se také o města a o předměstí, kde je silná koncentrace imigrantů, moc nezajímali, protože jejich obyvatelé většinou nechodili k volbám. Ještě nedávno klidní obyvatelé čtvrtí, kde je dlouhodobě silná nezaměstnanost, se pod vedením ideologických vůdců vyškolených v jiných zemích začali více věnovat duchovnímu životu a našli si novou identitu - již nikoliv jako Francouzi, ale jako muslimové. To samozřejmě neplatí pro všechny muslimy ve Francii, kteří se většinou snaží žít své náboženství diskrétně, ale je na ně vyvíjen tlak ze strany duchovních vůdců. Za pravicové vlády Nicolase Sarkozyho (2007-2012) stát Katar začal mocně investovat na předměstích s vysokou nezaměstnaností, kde se někteří mladí lidé necítili jako právoplatní občané. Katar financuje sportovní kluby a kulturní centra. Dalším zdrojem islamizace je bohužel i pobyt ve vězení, kam se dostávají mladí muži nejčastěji za výnosné obchodování s drogami. Po návratu z vězení, kde se dostali do kontaktu s náboženskými fanatiky, se vracejí často jako vyměnění, už netouží po penězích, ale po Alláhovi a proč ne po mučednické smrti. Vražední útočníci z ledna 2015 prošli právě touto školou.
Jaké má francouzský stát možnosti situaci změnit?
Francie bojuje s terorismem již dlouhá léta, mnoho útoků se podařilo zmařit, nyní se ale bude muset zapojit do boje více policejních jednotek a vojsko, zaměřit se na internet, odkud přichází opravdové nebezpečí z ciziny v podobě nenávistných stránek burcujících mladé lidi k boji proti francouzskému státu, proti Židům, křesťanům, EU, USA atd. a k zapojení se do války pro Islámský stát v Sýrii. Je jednoduché vyvolat nenávist, uhasit ji je ale velmi těžký úkol. Socialisté François Hollande, prezident republiky, a jeho první ministr Manuel Valls znovu mluví o zvýšené péči o školní děti, o vedení dětí k respektování principů republiky a o respektování zásady nevměšování náboženství do veřejného života. Pro učitele v problematických čtvrtích bývá náročné vysvětlit malým dětem, že se smí malovat panáčci a zpívat písničky, že za to nepůjdou do pekla, jak se někteří žáčkové obávají, a hlavně, že peklo neexistuje.
Ozývají se hlasy volající po obnovení povinné vojenské služby, kde pod jedním velením sloužili mladíci ze všech společenských vrstev, kteří se dnes nesetkají ani v profesionálním ani společenském životě, kteří dnes nemluví společným jazykem a kteří vidí svět jinýma očima. Vzhledem k rušení posádek, kasáren a snižování rozpočtu na armádu je tento projekt nerealizovatelný. Nejspíš bude zavedena dobrovolná služba v sociální sféře (např. pomoc starým lidem).
Opoziční strany však tvrdí, že pro úspěšný boj proti terorismu a islámským radikálům ve Francii stačí jednoduše, ale systematicky uplatňovat existující zákony a neomlouvat zločince nebo buřiče mladistvou nerozvážností, přestat tolerovat třeba jen verbální výpady proti Francii.
Kulturní a historická Francie, francouzská republika, má před sebou stěžejní úkol: nenechat se rozvrátit externími živly, které touží po zániku silné a jednotné Francie a s ní i Evropské unie. Kromě toho Francie musí řešit i krizi na Ukrajině, na Blízkém východě, v Africe. Kvůli složité vnitropolitické situaci ve Francii se zvyšuje počet voličů ultrapravicové strany pod vedením Marine Le Penové, o které se hovoří jako o seriózní kandidátce na prezidentské volby na jaře roku 2017. A to je výzva pro demokratické a kulturní síly země.
únor 2015