FRANCIE: Jde o peníze, hlupáku!

Nerovnost mezi chudými a bohatými je nejstarší choroba všech republik.
Plútarchos

Francouzský prezident Emanuel Macron po třech týdnech občanských nepokojů pronesl usmiřující projev k národu. Nejprve lid pokáral za napáchané škody a pak mu nasliboval řadu věcí. Původně jsem o tom nechtěl psát , ale některé odezvy mě provokují. Dopálilo mě, že i moje žena si přisadila.

„Co by ti Frantíci ještě chtěli. Minimální plat se jim zvedne o stovku eur měsíčně, přesčasy se jim nebudou zdaňovat a důchodci s penzí pod dva tisíce eur, což je drtivá většina, si polepší měsíc co měsíc o čtyřicet eur,“ vychrlila jedním dechem. „Tu stovku, bych taky brala, abys věděl,“ dloubla.

„Zapomněla jsi, že pan president se ve svém proslovu přimlouval u patronů, aby dali svým zaměstnanců pár eur k vánocům. Jak patetické!“ neodpustil jsem si trochu ironie.

„Víš, kolik Macrona budou všechny ty ústupky stát?“ zeptala se moje žena a hned si odpověděla: „Dobrých dvanáct až patnáct miliard eur, vím to z televize.“

„Ty si snad myslíš, že Macron je vysolí z vlastní kapsy?“ nedal jsem se. „Vezme je ze státní kasy. A kdo plní státní kasu, miláčku? Pracující lidičky.“

„Neoznámil žádné zvýšení daní!“

„Jasně, není sebevrah. Zvýší národní dluh a odkáže ho potomkům téhle podle tebe nedojedené generace. Tak se to vždycky dělá.“

„Poslyš, že jsi zase čerpal rozumy od Marca,“ projevila temné podezření.

Marc Carriche je náš francouzský melouchář-všeuměl, s kterým jsem mluvil krátce před Macronovým usmiřovacím projevem. Napadlo mě, že by nebylo na škodu ho teď oťukat.

Vypravil jsem se do sousedního Anemasse ke kulaťáku, kde jsem ho posledně zastihl. Hlídka Žlutých vest tam byla, Marc ne, ale bylo úterý, pracovní den, maká ve fabrice, svitlo mi.

Hlídku tvořili dva penzisti a tři penzistky. Byla zima, hřáli si ruce u ohně v prázdném barelu od asfaltu, nemluvili, byli mátožní, jako by prožívali těžkou kocovinu.

„Moc málo a moc pozdě,“ řekl jeden.

„Beru sedm set osmdesát euro měsíčně, to není k životu ani k smrti,“ řekl někdo jiný.

„Drobky, drobky a zas jen drobky!“ zapištěla fistulí rezavá důchodkyně.

Pak začali mluvit všichni jeden přes druhého. Ještě teď slyším jejich hlasy, snažím se rozmotat to klubko názorů a srovnat je dle souvislostí.

Od těch pěti pamětníků jsem se dozvěděl, že do konce let osmdesátých minulého století se kapitalismus choval slušně. V celé západní Evropě vznikl sociální stát, kde se lidem vedlo dobře. Vládnoucí elita tomu nebránila, nikoli však z lidumilství, nýbrž proto, že západní kapitalistický systém měl konkurenci ve východním bolševismu, který se vydával podle potřeby za socialismus nebo komunismus. Když se zhroutil, západní kapitalismus zvlčil.

Připomnělo mi to dobu po pádu Sovětského svazu, kdy jsme byli plni naděje, že se před námi otvírá éra míru a prosperity. Vzpomněl jsem si, jak počátkem ledna 1992 jsme lyžovali s Johnem Kennethem Galbraithem v Gstaadu a že během aprés ski při sklence bílého vína uznávaný ekonom velký postavou (197cm) a ještě větším duchem (zasloužil Nobela, jenže neměl správnou víru, byl protestant) zamyšleně řekl: „Víš k čemu byla dobrá studená válka? Oba soupeřící systémy mohly za ní skrývat svoji ugly face, ošklivou tvář.“ Řekl jsem, že o jedné z těch dvou bych mohl přednášet na univerzitě, ale že dost dobře nevidím ošklivost té druhé. „Greed, chamtivost,“ řekl Galbraith, „za čas ji velmi dobře všichni poznáte.“

Zkrátka a dobře od devadesátých let minulého století začal v západní Evropě sociální skluz. Francouzi byli snad jediní, kteří se mu bránili stávkami. Ostatní Evropané, hlavně Němci, tvrdili, že Streiks jsou francouzská nemoc. Nikdy jim nepřišlo na mysl, že Francouzové nepřímo hájí i jejich zájmy. Jak by tedy mohli chápat, co žluté vesty znamenají pro Evropu v sociálním boji dneška.

Začal foukat severní vítr a kousat do tváří. Oheň v barelu skomíral. Odběhl jsem do blízkého bistra a požádal patrona, obtloustlého mužíčka, o velkou konvici svařeného vína.

Přinesl ji a řekl: „Vrazil jsem tam krapet koňaku. Nic mi neplaťte, vím, komu to nesete, pro ty vieux (staříky) čepuji zdarma.“

Přivítali mě jako zachránce. Gilbert mě objala kolem ramen, přitiskla hlavu na tvář, pod šátkem měla natáčky, píchaly, ale ani jsem nešpitl.

„Ty můžeš mezi nás přijít vždycky,“ řekla Gilbert, „tebe zas rádi uvidíme.“

Charles, který čtyřicet let dělal účetního u anemasské pobočky výrobce sportovních potřeb Lacoste, mě vzal stranou. „Viens, povím ti, jak nás brali na hůl,“ řekl

Dozvěděl jsem se, že inflace od roku 2008 vzrostla o 14 procent. Tudíž pracujícím se ekvivalentně zmenšila kupní síla. Navíc už za vlády socialistů uhodila austerité, politika utahování opasku. Přece si nemyslíte, že za bankovní krizi budou platit ti, kteří ji způsobili, tím méně ti, kteří na ní vydělali. Vlády, aby kryly finanční ztráty, krátily všechny státní výdaje na veřejné služby a lidé pak na ně museli doplácet z vlastní kapsy. K těm čtrnácti procentům, co shltla inflace, je nutno tudíž přičíst poplatky za služby, které předtím hradil stát. Příjem se scvrkával podle počtu dětí - čím víc jich kdo měl, tím míň mu na konci měsíce zbývalo. Průměrné rodině klesla kupní síla při stejných příjmech nejméně o pět procent. Přidejte k tomu růst přímých i nepřímých daní, které dopadají víc na chudé než na bohaté, a můžete škrtnout dalších pět procent. To máme celkem čtvrtinu kupní síly příjmů v čudu.

Což by nemuselo být katastrofální, kdyby se zvedaly mzdy a platy. V roce 2008 vláda prohlašovala, že průměrný příjem pracujícího člověka je 1.580 eur. Dnešní podle odhadu činí 1.692 eur. To znamená, že se zvýšil o pouhých 7 procent.

Tabulka francouzského ekonoma Thomase Pikettyho dosvědčuje, že propast příjmů se dlouhodobě prohlubuje.

Sečteno a podrženo, stávající systém vysál během deseti roků každému dělnému občanu z jeho příjmu 18 procent kupní síly. Pro lidi, kteří dnes vydělávají 1.700 eur měsíčně - nespočetné miliony o nich můžou jenom snít - to dělá 306 eur. Pro ně jsou to obrovské peníze a mít je, či je nemít představuje rozdíl mezi žitím a živořením. Pro bezdětného bývalého bankéře, který si vzal dědičku čokoládového magnáta, 306 eur značí, že si večer nedá láhev oblíbeného vína.

Žít ve sladké Francii je stále trpčí. Každý sedmý občan nebo občanka živoří v chudobě, většinu tvoří důchodci. Životní úroveň neodpovídá rostoucí produktivitě a hospodářským výsledkům. Nepřešlapuje na místě, nýbrž couvá, couvá setrvale a bolí to stále víc - a čím dál víc lidí.

Není to však nějaká francouzská výjimečnost. V drtivém soukolí moderního vykořisťování, byť pod jinou nálepkou a jiným praporcem, jsme uvízli všichni, Evropané, Američané i Asiati. Žluté vesty jsou symbolem revolty proti bankovnímu kapitalismu, proti neoliberalismu, proti soustředění veškeré moci v rukou vládnoucích elit. V tom spočívá případná role tohoto hnutí na světové scéně. Egyptský vládce Abdel Fattah al Sissi je předvídavý. Zakázal volný prodej žlutých vest po celé zemi. Řidič ji může obdržet jen od policie a musí se zaručit, že ji nikomu nepostoupí.

Skica francouzského světa práce na konci roku 2018 zachycuje dělný lid s nízkým příjmem a strachem ze ztráty zaměstnání spolu s neoliberálním prezidentem, který si myslí, že nebyl zvolen, aby vládl podle vůle lidu, ale podle toho, co jako technokrat pokládá za nejlepší.

Slíbil jsem žlutým vestám u kulaťáku v Anemasse, že jim přijdu popřát hezké svátky vánoční a lepší rok 2019. A že jim určitě přinesu na ochutnání české vánoční cukroví, kterým se moje manželka proslavila doma i v cizině.

Cestou zpět do Ženevy jsem si připomněl manžele Clintonovy. Když Bill poprvé usedl k dubovému stolu v Oválné místnosti Bílého domu, našel na stole měděnou destičku, kterou mu tam položila Hillary. Na ní byl vyryta tahle připomínka:

IT‘S THE EKONOMY, STUPID
Oč jde, je ekonomika, hlupáku.

Brigitte by prokázala nesmírnou službu svému Eduardovi a udělala ještě větší záslužný čin pro francouzský lid, kdyby na jeho pracovní stůl z mahagonu v l’Elisée umístila destičku s pense bête:

C‘ EST LE REVENUE, STUPIDE
Oč jde, je příjem, hlupáku.