Když slyším, že něco je ekologické, hned se naježím.
Chcete vědět proč? Pod záminkou úspor energie nám podstrčili nové žárovky, jsou drahé a špatně svítí, ale jsou ekologické. Ve společné garáži máme osvětlovací systém, který taky šetří energii, protože se sám vypíná a občas se zapomíná zapnout. Onehdy tam někdo poplácal paní Gilberte S. po zadečku, který má tak vyzývavě tvarovaný, že jej může přehlédnout snad jen stoletý kmet či závistivá anorektička. Dle generického zákoníku každé takové pohlazení je sexismus a zaslouží být pranýřováno na Facebooku. V daném případě vyžaduje navíc doprovodný trest basy natvrdo za rasismus, jelikož zneuctěná žena je Senegalka. Jenže copak v té sepiové černi mohla poznat útočníka? Ten nemrava je stále na svobodě a bůhví jakých zločinů se ještě může dopustit. Ale nešť, hlavní je, že v našem baráku žijeme ekologicky.
Trochu jsem odbočil, protože tohle povídání má být o lidech ve žlutých vestách v sousedním Annemasse. Často jsem na rozpacích - je Ženeva předměstím Annemasse, anebo je to naopak? Tramvaj jezdí až na hranici a vystupuje se do Francie. Celníci tam ještě občas bývají a dokonce nám někdy prohlédnou kufr. Francouzští zkoumají, zda tam nemáme odpadky, kterými chceme zaneřádit panenskou půdu Mariany, abychom ušetřili poplatky za popelnice v Ženevě. Švýcaři v nás zas vidí pašeráky levnějšího francouzského vína a masa, škůdce helvetského národního hospodářství, které je nutno příkladně pokutovat.
Promiňte starému člověku jeho upovídanost, znovu jsem ztratil nit. Tak znovu a tentokrát opravdu k jádru věci, k víc jak čtvrt století staré romanci se špatným koncem - lásce Francouzů k dieselovým automobilům.
Musím předeslat, že každé ráno se do Ženevy přivalí čtyřicet tisíc francouzských „frontaliers“, námezdních pracovníků a pracovnic, v téměř stejném počtu aut, která někde nějak zaparkují. Je dost mrzuté, že zaberou veškerá volná místa, legální i jiná, avšak mnohem horší je, že jejich renaulty, peugeoty a citroeny smrdí dieselem. „Zavři okno,“ přikazuje mi manželka, „zas máme před sebou nějakého francouzského smraďocha.“ Honem dodávám, že nejde o projev xenofobie, nýbrž pouze o příliš vyvinutý čichový orgán.
Ta láska, o níž je řeč, není citové vzplanutí, ale vztah rozumový a s prominutím vypočítavý.
„Od té doby, co jsem vyměnil benzíňák za dýzlák, šetřím u pumpy, protože nafta je levnější,“ vysvětlil mi před časem náš francouzský melouchář Marc Carriche, muž všech řemesel. „Kromě toho jsem dostal ecobonus dva tisíce eur za to, že kupuji auto s úspornějším motorem, míň žere, míň zamořuje, což je lepší pro ovzduší. Je to ekologické.“
To bylo před tím, než propukla občanská neposlušnost, která se jako požár rozšířila po celé Francii. Je ironií, že Macronova vláda k ní dala národu nejen příčiny, ale rovněž její symbol - žlutou vestu. Tu, co podle jejího nařízení musí mít každý řidič v autě a navléct, když zastaví v provozu a vystoupí, aby ho nikdo nepřejel. Marc ji měl na sobě, když jsem ho onehdy zahlédl na kulaťáku v Anemasse uprostřed asi tří tuctů stejně vystrojených mužů a žen různého věku. V tom lidském shluku převažovaly bílé hlavy. Jestliže ve Francii dnes každý sedmý člověk žije chudobě, důchodci tvoří téměř dvě třetiny.
Marc spolu s vyhublou, nakrátko ostříhanou ženou drželi rozvinutou standartu. Byla podomácku vyrobená, z dálky vypadala, jako že je ze starého prostěradla, když jsem na ni sáhl, bylo to prostěradlo. Červenými hůlkovými písmeny oznamovala, že disidentům jde o spravedlivější rozdělení příjmů a břemen. Pár hesel jsem si zapamatoval.
ZAVÉST MINIMÁLNÍ MZDU A PENZI 1300 EUR MĚSÍČNĚ
ZA DOBROU PRÁCI DOBROU MZDU
VELKÝM PODNIKŮM VELKÉ DANĚ, MALÝM MALÉ, CHUDÝM LIDEM ŽÁDNÉ
„Jak nás tady vidíš, ani jeden z nás nevyjde s platem. Naštěstí nejsem ještě penzista, to bych raději byl pod drnem,“ řekl Marc. „Zatnul jsem v bance sekeru a přestal topit. Tak každou sobotu zatápím vládě.“
Proč v sobotu?
„Protože jindy nemůžeme,“ odpověděla vyhublá žena. „Vychovávám tři děti sama. Moje zaměstnání mě drží nad vodou. Nesmím ho ztratit. Ale v sobotu do práce nemusím, je to jediný den, kdy se můžu vyventilovat a dát najevo svůj hněv.“
„Bojíme se, že bude hůř,“ dodal Marc, „protože musíme být ekologičtí, jak nám pořád říkají. Prima, ale ne za naše těžce vydřené peníze, říkáme zas my.“
Je to trochu složitější. Daň z uhlíku, kterou prezident Emanuel Macron hodlá uvalit (nedejte se zmýlit řečmi, že ne) na pohonné hmoty, má vynést 3,9 miliardy eur. Z toho na ochranu ovzduší je určeno sto miliónů eur a zbytek má posloužit k zacpání díry v rozpočtu, která vznikla úlevou daní pro mohovité, jmenovitě daně ze zděděného majetku.
Co na současném politickém a hospodářském vývoji ve Francii mne jako dobrého souseda udivuje snad nejvíc, je autismus průmyslových elit. Navzdory tomu, co se v zemi stalo a děje, chtějí, aby Macronova vláda - nebo ta, co přijde po ní - vynaložila víc rozpočtových peněz z kapes poplatníků na podporu jejich ekologických výrobků, ať již skutečně šetří ovzduší anebo jen údajně, jako třeba výše zmíněné žárovky.
Nátlakové automobilové skupiny usilují o zřízení fondu určeného k financování příplatku, ecobonusu, občanům, aby snáze vyměnili svůj ojetý diesel za hybrid nebo ještě lépe elektromobil. Podle lobbistů je tento krok ekologicky nezbytný, jinak mezinárodní dohoda OSN o snížení emisí zůstane na papíře a to jistě nikdo nechce mít na svědomí.
Nedovedu si dost dobře představit, že by Francouzi spolkli návnadu i s navijákem ještě jednou. Ale lidská nátura je křehká, čas rány hojí, viděli jsme už jiné málo pravděpodobné věci, které se uskutečnily. Jisté je, že proměna automobilového parku bude pro vyvolence, kteří stříhají kupony akcií, bonanzou století. No dobře, ne tak docela. Z čehož nicméně plyne kacířská otázka, co když v prapodstatě průmyslovým elitám obecně, nejen francouzským, nejde o ochranu ovzduší, ale spíše a především o zisk? Ten je skutečný a zaručený. Vše ostatní jsou řeči, cíle, sliby a vzduch.
Neuškodí, jestliže hnutí žlutých vest, které se zrodilo z odporu proti dani na pohonné hmoty, trošku zkrotí chtivost převlečenou za ekologii. To však vůbec neznamená, že francouzští žlutí jsou proti ochraně ovzduší, jak se obávají francouzští zelení. Vnímají změnu ovzduší jako krizi, ale pro ně je těžké soustředit se na ekologické zhroucení světa, když žijí od výplaty k výplatě
„Bohatí mluví o konci světa, nám nahání strach konec měsíce,“ řekl Marc.
Jeho druhové zastavovali automobily, mluvili s řidiči, jedny nechali jet dál, druhé vraceli. Byl v tom nějaký řád, ale nevyznal jsem se v něm. V uctivé vzdálenosti postávali obrnění policisté. Kouřili, někteří sňali přilby na znamení solidarity s občany.
Tady se ještě nebojovalo. Anemasse není Paříž. Tady by se i revoluce obešla bez gilotiny, avšak prozatím tak daleko ještě nejsme. Prozatím jsou ještě možnosti jednat. Jak dlouho může trvat prozatím?
------------------------------
P.S. V neděli jsem seděl u televize a střídavě sledoval France 1 a France 2. Na žádném z obou hlavních kanálů jsem neviděl jediný přímý snímek manifestací, které se o víkendu udály ve všech velkých městech za účasti víc jak 200.000 lidí. Shlédl jsem „en boucle“, opakovaně, stejné záběry desítky vypálených aut, rozbitých výloh, zničených ulic. Slyšel jsem hněvivé poznámky poškozených a jejich odsudky raubířů ve žlutých vestách. Tak tlustou deku na informace může nařídit jen l’Elysée. Jestli to má být mediální příprava pro vystoupení prezidenta Macrona, který má v pondělí nebo úterý přerušit třítýdenní mlčení a oslovit národ, není to dobré znamení.