Exprezident Francie Hollande ve svých pamětech není schopen přiznat byť jedinou chybu

O tom, že evropskou politiku – a politiku obecně – trápí nedostatek kvalitních osobností, není pochyb. Opravdových osobností, které by disponovaly jak kulturním, tak hlavně silným lidským rozměrem, je jak šafránu. Jedním z důvodů je ten, že politici, tak jsou jako většina západní společnosti vychováváni v duchu individualismu. Individualismus odmítá to, že by tak dokonalá individua byla schopná chyby, natož pak nějakého špatného politického rozhodnutí. Nevěříte? Začtěte se do nové knihy bývalého francouzského prezidenta Françoise Hollanda.

Jeho kniha Lekce z moci vyšla minulý měsíc a i přes rekordní nepopularitu bývalého prezidenta se usadila na čele žebříčku nejprodávanější knih z oblasti politiky. Než se pustíme do bližšího rozboru obsahu této knihy, připomeňme některá důležitá fakta. François Hollande se do prezidentských voleb dostal náhodou, protože největší levicový favorit Dominique Strauss-Kahn odstoupil po aféře v hotelu Sofitel. Svoji kampaň postavil na tom, že všechno je chyba Sarkozyho, protože Sarkozy jde na ruku finančním institucím. Zatímco Hollande jako správný levicový politik je nepřítel finančníků.

A tak se Hollande dostal k moci hlavně proto, že ho volili ti nejchudší a nezaměstnaní. Boj s nezaměstnaností byl programovou prioritou francouzského prezidenta. Jenomže ani za pět let Hollande nebyl schopen s nezaměstnaností nic udělat, jeho boj a prostředky, které používal (například umělá tvorba míst ve státním sektoru), nefungovaly. Nezaměstnanost tak neklesla, ale naopak vzrostla.

Chybovali jen ti druzí

Během svého období neprovedl žádnou zásadní reformu a pouze Francii udržoval v zimním spánku. A doufal, že tak jak ho učili jeho ekonomičtí učitelé, ekonomický růst začne sám od sebe, protože věřil v teorii ekonomických cyklů. Francie se nacházela ekonomicky dole, takže jednoho dne musí nastartovat růst. To se však nestalo. Hollandova popularita jako prezidenta byla nejnižší ve francouzských dějinách. Hollande měl aspoň tolik pudu sebezáchovy, že se rozhodl svůj mandát neobhajovat. Jeho špatnou vládu neodnesl jen on sám, ale hlavně francouzská Socialistická strana. Tato strana bez výrazného lídra dnes živoří v opozici. Navíc s obrovským dluhem a musela se zbavit i svého prestižního pařížského sídla. Opravdu smutný konec pro tradiční stranu se stranickou základnou po celé Francii. Čekali jste, že si po tak špatných výsledcích bude Hollande sypat popel na hlavu?

Opak je pravdou. Hollande zaujal osvědčenou strategii: vše myslel dobře a že to dopadlo špatně, je pouze chyba druhých. Mantra „není to moje chyba“ provází celou knihu. Podle bývalého prezidenta je na tom za posledních pět let celý svět hůř, ale Francie vzhledem k celku lépe. Jeho vláda prý byla založena hlavně na rozumu. Hollande o sobě absolutně nepochybuje a neváhá prohlásit, že jeho vláda byla neskonale moudrá.

A jak tedy vysvětluje svoje omyly? Hollande nás ve své knize poučuje, že ani rozum nemusí mít pořád rozum. Jak tedy dojde k špatnému rozhodnutí? První možností je, že chyba nastane v důsledku nahodilých externích vlivů, které rozum nemohl znát. Nebo lidé nepochopili moudrost jeho rozhodnutí. A poslední varianta je, že lidé nechápou moudrost jeho rozhodnutí z politických důvodů. Závěr je jasný – François Hollande není schopný dopustit se ani malé chyby. Všechno špatné je chyba ostatních.

Zajímavé je, že ti ostatní politici si myslí o sobě to samé, že jsou bezchybní, že chyby dělají ti ostatní. Tahle bezbřehá víra ve vlastní schopnosti a neschopnost uznat, že by i druhá strana mohla mít pravdu, jsou symptomem dnešní evropské politiky. Politika není o hledání společného dobra a nejvhodnějšího řešení, ale pouze o komunikaci a dávání viny všem ostatním. Změnit se musí především současné elity, a hlavně musí změnit smýšlení o sobě samých.

Autor je filozof

LN, 30.5.2018