V článku Mezi sekularismem a islamismem (LN, 20.11.2020) analyzuje Zdeněk Müller, arabista žijící ve Francii, důvody pro očividnou bezradnost Francouzů tváří v tvář hrozbě, kterou představují islámští teroristé. Důvody k bezradnosti Francouzi opravdu mají. Jak správně Zdeněk Müller vypozoroval, „mnoho francouzských muslimů ... žije s pocitem, že nemálo ostatních Francouzů nedělá rozdíl mezi islámem a islamismem a téměř každého muslima podezírá z nákazy radikalitou a terorismem.“ A jak pravice, tak levice s pojmy islám a islamismus podle Zdeňka Müllera radši „žongluje“, každá ke svému vlastnímu prospěchu, než aby se snažila „řešit skutečné problémy“.

Postřehy pana Müllera považuji za velmi trefné. Myslím ale, že jako znalec Francie mohl českému čtenáři ty „skutečné problémy“ více přiblížit. Zásadní problém podle mého soudu je, že islám a islamismus skutečně úzce provázány jsou a že mezi muslimskou populací ve Francii islámští teroristé mají mnohem širší podporu, než sdělovací prostředky a hlavně politici, vyjma snad extrémní pravice, zpravidla přiznávají.

Kde se ukrývali teroristé před a po útocích v redakci Charlie Hebdo nebo na bruselském letišti? V bruselských a pařížských muslimských čtvrtích, kam se policisté bojí chodit a kde si muslimové vládnou vlastními zákony. Podle francouzského Generálního ředitelství pro vnitřní bezpečnost (DGSI) existuje jen ve Francii takových městských čtvrtí ovládaných muslimy na 150 (Le Journal du Dimanche, 18. ledna 2020). Pokusy muslimských organizací distancovat se od islamistů a hlásit se k sekulárnímu státu jsou spíše sporadické a málo přesvědčivé. Zdeněk Müller by tedy mohl mít pro Francouze i ostatní Evropany, kteří mezi islámem a islamismem nedělají rozdíl, určité pochopení. Konečně, že nejen islám, ale i jiná náboženství mají potenciál k podněcování nevraživosti vůči jinověrcům, vědí Češi z vlastních zkušeností. Současné retrospektivy bojů mezi katolíky a protestanty vysílané v souvislosti s výročím bitvy na Bílé hoře nám připomínají, co dokáže náboženská zášť. Bez islámu by islamismus neexistoval.

Odvrat od osvícenských myšlenek

To, že mnozí Francouzi nerozlišují mezi islámem a islamismem, je pouze zástupný problém. Základní kámen úrazu tkví v tom, že země, jež byla po vydání zákona o rozluce církve a státu v roce 1905 na nejlepší cestě k osvobození rozumu od náboženství, a tedy k Voltairovské definici republiky, následně připustila masivní imigraci muslimů, kteří naopak svoje myšlení a chování zcela od náboženství odvozují. Tato imigrace nyní hatí práci francouzských osvícenců a strhává Francii zpátky do minulých století. S tím rozdílem, že mistři dogmat a indoktrinace dnes nejsou katoličtí kardinálové, ale importovaní imámové.

Jak uvádí Zdeněk Müller v citovaném článku, Emmanuel Macron se současně snaží čelit problému s muslimy ve Francii Zákonem proti islámskému separatismu, který chce „stavět překážky islamismu, aniž by ohrozil práva věřících muslimů“. Je zřejmé, že ani prezident si nepřipouští, že islamismus je jen vyčnívající špička ledovce a že podstata problému je sama muslimská populace, početná a neustále se rozrůstající uprostřed rádoby sekulární společnosti. Že by Macronův zákon měl čarovnou moc a z muslimů přes noc vytvořil Evropany uctívající demokracii a respektující rovnoprávnost žen a mužů, si těžko dovedu představit.

Společenské patologie

Jaký význam má současné dění ve Francii pro českého občana? Tuto otázku si položil redaktor LN Zbyněk Petráček. Jako odpověď v článku Státní souhlas (LN, 24.11.2020) napsal: „Francie je nejvýznamnější zkumavkou soužití Západu s muslimskou komunitou, zkumavkou společenských patologií vedoucích ke vzniku paralelních společností, ale i zkumavkou toho, jak se k problému staví stát.“ To je nesmírně krásná a výstižná formulace nabádající nás, abychom se poučili z dojmů, které získáváme, když cestujeme do evropských zemí s významnou muslimskou populací. Ano, pozorujme, co se děje ve Francii a Belgii, kde nyní sklízejí plody „pokusů“ s muslimskou imigrací poválečných desetiletí, a v Německu, kde se postupně projevují a jistě ještě budou neblaze projevovat důsledky „experimentu“ Angely Merkelové z roku 2015. Myslím, že je upřímné konstatovat, že veškeré snahy o integraci muslimů do evropské kultury hrubě selhaly. A obávám se, že nazvat výsledky těchto imigračních experimentů „společenskými patologiemi“ nebylo od Zbyňka Petráčka ani trochu přemrštěné.

LN, 21.12.2020 (pod názvem „Společenská patologie“)