Uplynul rok od Merahových vražd

Francie a Izrael si připomněli vraždy Židů v Toulouse. Došlo k nim 19. března 2012. Ale nejde jen o vzpomínání, stále se vracejí stejné nedořešené otázky: Jak jsou na tom pozůstalí obětí? Připomínají si evropská média konečně i oběti samotné, nebo se věnuje pozornost hlavně vrahovi? Dodržela francouzská vláda svůj slib boje s antisemitismem? Mimochodem i tento blog jsem začal vloni psát hlavně kvůli vraždám v Toulouse, byla to takříkajíc poslední kapka.

Francouzská demonstrace proti antisemitismu z března 2012

Nezapomeňme na oběti!

Ze všeho nejdřív chci připomenout oběti, protože o vrahovi se toho už napsalo dost a dost. V okamžiku, kdy se ukázalo, že vrahem není bělošský neonacista, ale arabský imigrant, se pozornost médií zaměřila na omluvení jeho činu, zatímco na oběti se zapomnělo. Zatímco vrahova matka se stala miláčkem médií a obdivovanou hrdinkou, matka zavražděných dětí Eva Sandler nikoho nezajímala. Kdo byly oběti? Dne 19. března 2012 byly před židovskou školou v Toulouse zavražděni Jonathan Sandler, který stál před vchodem se svými dětmi Gabrielou a Ariehem. Obě děti ve věku 4 a 5 let byly také zastřeleny. Konečně poslední obětí byla sedmiletá Myriam Monsonengo.

Proti antisemitismu a sionismu!

O obětech se mluvilo i na upomínkovém shromáždění, které se konalo v Toulouse v neděli 17. 3. 2013, přijel i prezident Hollande. Prezident levicové vlády, která podporuje palestinský teror, zastává protiizraelská stanoviska a je závislá na spolupráci s extrémistickými levicovými stranami, slíbil ve svém projevu, že na oběti se nikdy nezapomene a vláda vytrvá v boji s antisemitismem.

S nostalgií si při tom vzpomenu na antisemitské knížky prodávané ve francouzských knihkupectvích, na ocenění, které Francie uděluje antisemitským autorům, na petice ve prospěch uvězněných palestinských teroristů a na soudní spor, který vede televize France 2 s židovským politikem Philippem Karsenym. V sporu jde o to, že France 2 kdysi odvysílala štvavou a vylhanou reportáž o smrti palestinského chlapce Mohameda al-Dury, kterého prý úmyslně zastřelili izraelští vojáci. Je to slavná kauza, takže nebudu zacházet do podrobností. Později se prokázalo, že reportáž byla podvrh sehraný palestinskými komparsisty a odvysílaný jako pravá zpráva. Dávno poté, co se tato pravda prokázala, o tom kdesi veřejně napsal Karseny, ale vzápětí byl žalován televizí a začal vleklý spor, který dodnes neskončil. První žaloba na Karsenyho padla v roce 2004, pak byl soudně uznán nevinným, načež se humanistický novinář z France 2 odvolal a nový soud v květnu 2012 předchozí rozsudek zrušil. Rozhodnutí francouzských soudů se není čemu divit, když se podíváte do francouzských učebnic a příruček pro studium práv, zjistíte, že se v nich kydá špína na judaismus a Izrael, zatímco o islámu se tvrdí, že prý vynalezl lidská práva.

Nic proti odhodlanému boji s antisemitismem, ale přesně toto JE antisemitismus. Mám na mysli nepravdivá obvinění proti Židům, která podněcují nenávist. Atmosféra, která tím vznikla, povzbuzuje vrahy jako je Merah a mnohé další násilníky. Vzniká tím představa, že zločiny a zkaženost Židů či židovského státu jsou tak nestvůrně strašné, že ospravedlňují i násilné útoky. Ve Francii dochází k útokům na Židy už přinejmenším od 80. let a pachateli jsou většinou arabští imigranti ze severní Afriky nebo Blízkého východu. O boji s antisemitismem se mluví odedávna, ale v realitě se "antisemitismus" vždy předefinuje takovým způsobem, že z toho je nakonec spíš boj proti Židům. Trochu to připomíná kampaň zemí sovětského bloku, které v roce 1969 zahájily "boj proti antisemitismu a sionismu".

Jaký antisemitismus?

"Boj proti antisemitismu" se v Evropě mine účinkem, dokud se nevezme vážně v potaz, že současný antisemitismus není jen doménou krajní pravice a nacionalistů. Mnohem nebezpečnější a rozšířenější je antisemitismus levicový, z něhož se v zemích EU a v Norsku stala součást veřejně přijímané politické kultury. Tento antisemitismus je také založen na podněcování nenávisti pomocí nepravdivých obvinění, jako starší formy antisemitismu. Také využívá starších motivů, jako je obvinění z lakomství a hospodářského vykořisťování, obvinění z mocenského spiknutí a obvinění z vraždy dětí, ale uplatňuje je v nových podmínkách.

Jeho hlavní nová témata jsou "vyrovnání" s holokaustem a vyrovnání s existencí státu Izrael. Pokud teď říkáte, že kritika státu Izrael je oprávněná, pak nezapomínejme na to, že antisemité vždycky vystupovali s přesvědčením, že jejich obvinění vůči Židům jsou oprávněná. Vždycky je také posilovala představa, že údajné židovské zločiny se netrestají jen díky nekalým mocenským čachrům Židů a jejich ochránců. Pro otázku viny státu Izrael by měla platit jednoduchá zásada: Zjistěte si, zda jsou tato obvinění pravdivá.

Jakýsi svatý zápal bojovníků za spravedlnost v nich často vzbuzuje pocit, že ve "spravedlivé" kauze, jako je obviňování Izraele, už se na pravdu tolik koukat nemusí. Tak to je omyl.