Věděli jste, že demonstrují hlavně státní zaměstnanci a že reforma penzí míří jen do řad veřejného sektoru? Sociální stát zkrátka nabídl některým lidem prst a oni mu chtějí sežrat obě ruce i s nohama.

V našich médiích se sice dozvíte o stávkách a demonstracích Francouzů proti návrhu reformy penzijního systému, ale že má v zásadě jen zbavit zaměstnance veřejného sektoru výsady dřívějšího odchodu do důchodu a že jde jen o narovnání podmínek, o tom už média tolik nepíší. V jednom ze svých článků o byrokracii u nás jsem chybně uvedl (a dodatečně se za to omlouvám), že počet státních zaměstnanců v České republice je srovnatelný s počtem úředníků ve Francii. Tato informace byla zavádějící, neboť v případě porovnání s Francií šlo jen o počet lidí pracujících na jejich ministerstvech a centrálních úřadech, nikoli ve státním sektoru jako celku. Skutečností ovšem například je, že:

1) Francie je jedním z největších státních zaměstnavatelů Evropy. Z celkového počtu 62,8 milionu obyvatel pracuje ve veřejném sektoru cca 5 milionů lidí, což ve finále představuje 20% aktivní populace.

2) Dluh veřejných financí Francie stoupl z 90 miliard eur v roce 1980 na 1138 miliard eur v roce 2005, což představuje zhruba 66% HDP. V roce 2009 dosáhl veřejný dluh už 77,4% HDP.

3) Minimální mzda stanovená zákonem patří ve Francii mezi nejvyšší v EU a od 1.1.2010 byla valorizována na 8,86 eur/hod, což při plném pracovním úvazku znamená měsíčně 1343,77 eur (tedy cca 33.600 Kč).

4) Za posledních deset let se podíl zahraničního obchodu Francie v eurozóně propadl ze 17% na 13,4%, což představuje 100 miliard eur. Také proto je Francie takovým zastáncem možnosti ovládat společnou hospodářskou politiku v Unii, aby měla větší vliv na přílišnou a pro ni nežádoucí svobodu trhu, v jehož šněrování a regulování je na poli EU jedním z hlavních protagonistů.

Hlavním důvodem současných stávek a demonstrací ve Francii jsou vysoká státní zadluženost, růst podílu vládních výdajů na boj proti chudobě, nezaměstnanosti a sociálnímu vyloučení za posledních třicet let (ze 40 na 54 procent), přetrvávání řady výhod pro neskutečný počet zaměstnanců ve státním sektoru, vysoká úroveň jejich platů, obrovské výdaje na sociální politiku zaměstnanosti a podpory všeho druhu. Nejen tam platí jasný poměr mezi penězi vynaloženými na veřejné výdaje a hospodářským růstem. Čím více na veřejné výdaje vynaložíte, tím menší je výsledný dlouhodobě udržitelný hospodářský růst.

Ve Francii nyní stávkují zaměstnanci státního sektoru proti tomu, aby měli stejné podmínky jako ti, kdo ve veřejném sektoru nepracují. Stávkují nikoli proti státu, ale proti těm, kdo musí pracovat mimo veřejný sektor déle než oni, aby plnili státní kasu. To je absurdita a paradox modelu sociálního státu. Mrzí mě, že jsme propásli po roce 1989 příležitost a tento přerozdělovací sociální model jsme ze „západních států“ tehdy převzali. Model sociálního státu je modelem chybným, postaveným na masivním přerozdělování daní s cílem zajistit „společné blaho všech“. Ve skutečnosti je to demotivující pro obě skupiny, tedy jak pro ty, kteří státní kasu plní, tak pro ty, kteří z ní čerpají.

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora