Předčasně letní Francie prožívá volební migrénu. Z televize a rádia slyší téměř do omrzení hlasy dvanácti kandidátů. Každý z nich musí mít do poslední chvíle rovné právo lákat voliče. Prý každý druhý Francouz se dosud nerozhodl, komu dá hlas. Dá se tomu věřit, nebo je to jen prostředek, jak přihřát napětí?

Když se kampaň k prezidentským volbám rozbíhala, zdálo se, že rozhodujícím tématem se stane ekonomika. Stagnující, drcená stále narůstajícím deficitem veřejných financí a množstvím předpisů, zákazů a příkazů. Čekalo se, že se kampaň dotkne především snižování zadluženosti veřejných rozpočtů a liberalizace pracovního trhu. Ale i kandidáti, u nichž se iniciativa předpokládala především, zamířili jinam. Socialistka Royalová se zamýšlí nad křtěním dětí a kandidát pravice Sarkozy se pouští do úvah o tom, zda dispozice k pedofilii jsou vrozené.

Útěk od ekonomiky

Nu, když se uteklo od ekonomiky – přece jen jsme v zemi, kde slovo liberalismus působí jako strašák a příliš jím operovat je politickou sebevraždou – mohlo něco zbýt na zahraniční politiku a otázky obrany. Ale i tady přichází velké zklamání. Zahraniční politika a zejména evropské otázky se z předvolebních diskusí zcela vytratily. Zřejmě proto, aby u voliče snad nevznikla obava, že budoucí prezident bude myslet také na něco jiného než na okamžité soukromé blaho občanů na domácím písečku. Nebýt několika přímých dotazů deníku Le Monde třem hlavním kandidátům z posledních dnů typu jaký by zaujali postoj k USA, Rusku a Číně, za jakých podmínek vojensky intervenovat či jak zacházet s francouzskou jadernou silou, tabula rasa by přetrvala. A přitom francouzská ústava z roku 1958 přisuzuje prezidentovi především roli garanta národní bezpečnosti. Byli bychom ale nespravedliví, kdybychom vinu za vše kladli jen na dnešní kandidáty.

Navrhl snad někdy odcházející prezident provést zásadní analýzu příčin pomalého růstu a vysoké nezaměstnanosti?

Prezidenti ve Francii milují stát a soudí, že státu přísluší řídit ekonomiku.

Přitom dobře vědí, že stát už nemá takové prostředky a možnosti, jakými disponoval před půl stoletím. Rozpor je to nepřekonatelný. Spása se pak hledá ve směsi kázání na adresu podnikatelů a polovičatých opatření na podporu haprujících ekonomických aktivit. Francouzi odcházejí pracovat do ciziny, především do Británie a USA. Historicky je to bezprecedentní exil. Z Francie imigrace se stává Francie emigrace. Naopak ti nejchudší Francouzi, většinou původem z řad nových přistěhovalců, zůstávají zablokováni ve Francii, kde přežívají díky šikovnosti (k níž patří drobné podvůdky, včetně prací načerno) a zároveň s pocity beznaděje. Je zázrakem, že Francie neztrácí navenek vzezření prosperující země. Poslední výkřiky francouzské techniky jako rychlostní rekord rychlovlaku TGV či pozoruhodný most na jihu Francie u Millau velkolepě zakrývají problémy. Ano, Francie prosperuje, ale díky kapitálu nahromaděnému minulými generacemi. A také díky tomu, že její velké podniky dokážou vstupovat na planetární trh a vydělávat tam. Přitom veřejné mínění má pro globalizaci většinou jen nejhorší nadávky. Ve Francii se dnes žije lépe důchodcům s majetkem než mladým a podnikavým.

Velkým neúspěchem je neschopnost integrovat přistěhovalce. Vyjadřovat sympatie muslimům a islámu není politikou. Soustavné vytlačování imigrantů na společenský okraj v důsledku odmítavého přístupu k liberální politice zaměstnanosti nese své ovoce. Mladí Arabové dnes hledají útočiště v radikálním islámu z velké části také proto, že jim francouzská společnost zůstává uzavřena. Bylo třeba čekat až na poslední roky, než vstoupili první Francouzi arabského původu do vlády. Zbyly na ně ovšem jen druhořadé posty, jako správa záležitostí válečných veteránů nebo integrace. Ve francouzském parlamentu dosud nespatříte jediného poslance arabského původu. Ani v levém, ani v pravém půlkruhu zasedací síně. Přitom takových Francouzů je dnes v celé populaci skoro deset procent.

Volební monarchie

Stalo se již frází tvrdit, že Francouzská republika je svého druhu volební monarchií. Prezident disponuje velkými pravomocemi. Není pod parlamentní kontrolou a ještě menší páky na něj má justice. Referendem jednou zvolený prezident-monarcha přestává myslet na vše ostatní a myslí jen na to být ještě jednou zvolen, jak mu dovoluje zákon. Není nucen vymýšlet něco nového. Ostatně, čím méně toho prezident ve Francii dělá, tím výše stoupá na žebříčku popularity. Funguje to téměř jako zákon.

K francouzským prezidentským volbám patří překvapení. I letos se čeká nějaká divadelní zápletka. Může přijít v prvním, možná ve druhém dějství. A pokud by z ní nakonec sešlo, bylo by to překvapení největší. Francie čeká, čím bude překvapena. Ale nikoliv s velkou nadějí na změnu.

Zahraniční politika se z diskusí zcela vytratila. Asi proto, aby u voliče snad nevznikla obava, že budoucí prezident bude myslet také na něco jiného než na okamžité soukromé blaho občanů na domácím písečku.

Autor je filozof a arabista

LN, 18.4.2007