Má ochrana lidských práv své místo v české zahraniční politice, nebo ne? Co nám k tomu řekli na Fóru 2000? A proč je to jen iluze.
V úterý jsem zavítal v rámci Fóra 2000 na panel na téma lidských práv v české zahraniční politice, kterého se zúčastnili Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL), Ondřej Liška (zelení), Karel Schwarzenberg (TOP 09) a diplomat Hynek Kmoníček. Všichni zúčastnění označili lidská práva jako oblast, ve které Česká republika již tradičně vyniká. Tuto zahraniční politiku začal prezident Václav Havel a všichni přísedící opěvovali ochranu lidských práv jako prioritu v naší zahraniční politice, kde bychom se měli vyvarovat cyničnosti a ovlivnění případnými ekonomickými zájmy, protože ty to prý stejně neohrozí. Nespokojen byl pouze Ondřej Liška, který poměrně krátkozrace zkritizoval současnou politiku vývozu zbraní do zahraničí, ale jeho výstup byl slabším pokusem o opravdovou kritiku. Zmíněny byly i výroky bývalého premiéra Nečase o dalajlamismu a pussyriotismu, kde odsuzoval podporu v lidskoprávní kauze jako pouhý trend, všichni souhlasili, že pan Nečas poškodil mezinárodní renomé ČR. Celý panel byl plný odkazů na důležitost lidských práv v naší zahraniční politice. Několik odborníků zmínilo, že Česká republika pouze bývala symbolickou velmocí v oblasti podpory lidských práv a současná situace je spíše opakem. A proč?
Pokud se česká diplomacie opravdu chce zbavit oné cyničnosti a dosáhnout mezinárodního uznání pro ochranu lidských práv, musí se nejen vypořádat se svými vlastními problémy, ale hlavně udržet si nějaký standard a konzistenci v této oblasti. Pan Nečas měl pravdu v tom, že dalajlamismus a pussyriotismus jsou do jisté míry jen pouhými trendy. Do opravdového boje za ochranu lidských práv mají daleko. Názory všech zúčastněných úterního panelu o jasném ukotvení lidských práv v agendě zahraniční politiky ČR jsou určitě myšlenkou dobrou, ale absolutně krátkozrakou a idylickou. Abychom se vyvarovali zmíněné cyničnosti, nestačí se veřejně hlásit k odkazu Václava Havla a jeho mezinárodnímu renomé v této oblasti, ale opravdu lidské práva chránit. Neznamená to jen jít s proudem a slepě se přidávat k mezinárodnímu davu při kritice tradičních autoritativních režimu v Číně, Rusku nebo na Kubě. Abychom dosáhli nějakého renomé díky naší zahraniční politice v tomto směru, museli bychom dělat mnohem víc. To ale znamená nejen postavit se k této oblasti zodpovědně na naší domácí scéně, ale také mít kuráž postavit se i západním zemím, které nejsou v tomto ohledu bezchybné. Našel by jakýkoli český politik odvahu postavit se Spojeným státům a kritizovat jejich porušování lidský práv a absolutní ignoraci Ženevských konvencí? Každý slyšel o věznici v Guantánamo Bay, ale možná už ne o tom, koho a proč tam drží. Ty nejdrsnější časy si tato věznice prožila v letech 2002-2007. Zadržení tam byli zamčeni v klecích pro psy pod paprsky krutého kubánského slunce. Mučení, sexuální zesměšňování, týrání a proslulá technika waterboarding (spoutání s ručníkem na obličeji, na který je lita voda, vytvářející pocit topení se a způsobující vážné poškození zdraví) byly na denním programu. Guantánamo Bay si nyní užívá ty lepší časy. Na základně je KFC, McDonalds nebo irský bar O‘Kelly‘s. Staré Guantánamo bylo nehumánní, to současné prý není.
Z 800 zadržených, kteří byli v Guantánamu drženi, jich bylo jen 7 souzeno a 3 z nich zproštěni viny. Podle slov vrchního žalobce Guantánamo Bay, generála Marka Martinse, je ze současného počtu 166 zadržených možno pouze 20 z něčeho obžalovat. 88 z nich může být propuštěno, na to ale čekají už roky. Proč ne, jsou to přece teroristé. Podle studie právnické univerzity Seton Hall School z roku 2006 bylo pouze 5 % zadržených v Guantánamu chyceno americkými jednotkami, 86 % Pákistánci, afghánskou Severní aliancí nebo obyčejnými Afghánci. Spojené státy propagovaly mezi Afghánci, že mohou dostat miliony dolarů pro zajištění svých rodin nebo vesnic na celý život, když udají nebo odchytí členy Al-Kajdy nebo Talibánu. V chudé zemi, známé únosy a vydíráním, začali místní odchytávat jim cizí Araby. Přiznání vynucené mučením nebo svědectví afghánských lovců Arabů, kteří byli odměnění tisíci dolary, byla samozřejmě soudem přijímána jako legitimní. Jediný důkaz toho, že jsou to teroristé, je to, že bylo zajati na bojišti - a bojištěm v nekonečné válce proti terorismu je celý svět. Nedají se ani považovat za vězně, protože nebyli před žádným soudem obviněni a ani nejsou válečnými zajatci nějaké opravdové války. Jejich situace je zoufalá a možná proto se letos 106 z nich odhodlalo udělat opravdu jedinou věc, co mohli, držet protestní hladovku. Letos v březnu oznámila americká vláda, že začala nuceně živit 45 vězňů tímto způsobem. O osudu vězňů a jak to v Guantánamu ve skutečnost je, si přečtěte zde.
Můžeme si možná hrát na to, že jsme lidskoprávní velmocí, ale spíš to naše renomé zdiskredituje, než dostane na mapu. Mohli bychom se spíše vyvarovat všech iluzí a na rovinu si říct, jak se věci mají. Ekonomické zájmy a zejména zajištění energetických zdrojů jsou nadřazeny jakýmkoli snahám o ochranu lidských práv. Postupné ekonomické přibližování, kvůli politickému vývoji, směrem na východ jistě bude mít za efekt, že pussyriotismus a dalajlamismus jako trend v zahraniční politice postupně oslábne. Svoboda a lidská práva se bohužel do exportu nepočítají, takže k zahraniční politice s opravdovým zaměřením na lidská práva se dostaneme, jedině až začneme tyto hodnoty prodávat. Zatím se ale aspoň zbavme těch prázdných frází o lidskoprávním charakteru české diplomacie.
Převzato z Bohacek.blog.ihned.cz se souhlasem autora