Pro Rudou armádu to měla být snadná kořist. ale stala se z toho obrovská blamáž. Mnohem slabší Finové uštědřili rudým Sovětům několik krutých porážek a houževnatě se čtvrt roku bránili gigantické přesile.

Byl to jeden z mnohých komunistických zločinů. Před 85 lety 30. listopadu 1939 Sovětský svaz přepadl slabé Finsko. Velení Rudé armády předpokládalo, že boje skončí do 14 dnů, realita však byla pro Moskvu daleko horší, válčilo se zhruba tři a půl měsíce.

SSSR si vydíráním vynucoval finské území

Finsko v září 1939 potvrdilo svoji neutralitu. Stalin však již v červnu téhož roku, jak je uvedeno v druhém díle Dějin Ruska 20. století, nařídil vypracovat plán útoku na tuto severskou zemi. Sověti úmyslně vyostřili spor mezi oběma stranami nehoráznými požadavky na odstoupení části finského pohraničního území. Jelikož tehdejší hranice mezi oběma státy vedla pouhých 32 kilometrů od Leningradu (Sankt Petěrburg), tak ji chtěli posunout dále do finského vnitrozemí. Kreml totiž tvrdil, že hrozí jeho ostřelování dalekonosným dělostřelectvem. To byla ovšem pouze trapná výmluva a záminka k agresi, protože Finové neměli taková děla k dispozici a ani neuvažovali o tom, že by vpadli na sovětské území.

Helsinky byly ochotny k územním ústupkům, ale nechtěly se vzdát dobře opevněné Mannerheimovy linie, protože by je to učinilo bezbrannými. Moskva si to vzala za záminku k agresi a tak posledního listopadového dne Rudá armáda zaútočila na Finsko. Stalo se tak po tzv. Mainilském incidentu, pojmenovaném podle vesnice v sovětské Karelii. Dělostřelectvo Rudé armády tam střílelo na vlastní jednotky a následně z toho Sověti obvinili Finsko. Čili obyčejná rudá provokace aneb Gliwice v sovětském provedení.

V rozporu se sovětsko-finskou smlouvou o neútočení z roku 1934, která předpokládala výhradně mírové řešení sporů, Rudá armáda vpadla do sousední země. Dne 30. listopadu v 8 hodin ráno začalo masivní ostřelování Finska. Sovětské letectvo bombardovalo Helsinky, Turku, Tampere a další finská města a důsledkem toho bylo zabito asi tři tisíce civilistů. Slabé finské vzdušné síly (převaha v letadlech 1700 ku 114 ve prospěch Sovětů) nebyly schopny klást výraznější odpor. Sověti již měli také připravenou loutkovou tzv. lidovou vládu Finské demokratické republiky, která po sovětském dobytí Helsinek měla převzít moc. K tomu však naštěstí pro rozhodný nesouhlas finského obyvatelstva nikdy nedošlo.

Nasazení čs. vojáků zamítl Edvard Beneš

Vzdor daleko slabších Finů byl nečekaně tvrdý. Dobře vycvičeni a vybaveni finští vojáci kladli pod velením maršála Karla Gustava von Mannerheima nepříteli tuhý odpor. Nevycvičení a zbědovaní kolchozníci v řadách Rudé armády utrpěli těžké ztráty ani ani početní převaha jim nebyl nic platná. Chaotické čelní útoky často slabě vyzbrojené sovětské pěchoty byly opakovaně krvavě odraženy. Nedostatečná byla příprava rudoarmějských letců, spojařů a tankistů, značnými nedostatky trpěla součinnost jednotlivých druhů vojsk. Sovětské tanky neničila pouze finská palba, ale mnohé z nich uvízly ve sněhových závějích nebo bažinách, jak je uvedeno na webu moderni-dejiny.cz. Přesila v živé síle nebyla Sovětům nic platná.

Na stranu Finska se postavily Velká Británie a Francie, které nechtěly nečinně přihlížet sovětské agresi a jejichž obyvatelstvo požadovalo rozhodný zákrok proti sovětskému vetřelci. Obě země také plánovaly na březen 1940 vyslání expedičního sboru o 57 tisíci mužích na pomoc Finům, jehož součástí měli být i Poláci. K tomu však už bohužel nedošlo. Uvažovalo se i o zařazení čs. vojáků, ale tuto možnost zamítl Edvard Beneš s obavy před Sověty. Sympatie většiny zemí však byly na straně oběti komunistického násilníka.

Je jasné, že malá skandinávská země nemohla dlouhodobě vzdorovat daleko silnějšímu protivníkovi. V únoru 1940 Rudá armáda prolomila Mannerheimovu linii, 12. března byla podepsána mírová smlouva a o den později boje skončily.

Finsko sice ztratilo asi 40 000 km2 území, které Stalin požadoval, a také 400 tisíc Finů, kteří se nechtěli smířit s rudým otroctvím pod sovětskou nadvládou, opustilo své domovy, ale uhájilo si státní samostatnost. Poměr ztrát, sovětské se odhadují na 150 000 – 270 000 padlých a zemřelých, finské pak zhruba na 20 000 – 22 000 padlých a zemřelých, dokazuje nízkou úroveň a neprofesionalitu Rudé armády. Sověti také přišli o velké množství techniky včetně několika tisíc tanků a 640 letadel.

Finsko uhájilo nezávislost a nestalo se komunistickou zemí

O rok později pak Finové využili německého vpádu do SSSR a dobyli okupovaná území zpět. Vzhledem k předchozím smutným zkušenostem se jim vůbec nelze divit. Tak začala takzvaná pokračovací válka. Na druhou stranu finská armáda pouze obsadila linii na hranici před rokem 1939 a přes naléhání německého velení nepokračovala v postupu a nezaútočila na obležený Leningrad.

Stalin pak nabídl v roce 1944 Helsinkám příměří i z toho důvodu, že potřeboval uvolnit si ruce v postupu do Evropy a přesunout sem jednotky Rudé armády bojující v Karelii. Finsko se po válce nestalo součástí sovětského komunistického bloku, zůstalo demokratickou zemí se soukromým vlastnictvím a tržní ekonomikou. Akorát v zahraniční politice nesmělo jít proti zájmům mocného souseda a hlásilo se k neutralitě. Tento proces byl nazván finlandizací.

Sovětský diktátor zřejmě o tehdy nepříliš bohaté Finsko zase tolik nestál a údajně měl též prohlásit, že „stát, který tak statečně bojoval o svoji samostatnost, si ji zaslouží.“ Nicméně sovětská agrese proti sousední zemi patří k důkazům, že SSSR je společně s nacistickým Německem spoluviníkem II. světové války.

Zdroje:

Dějiny Ruska 20. století – díl II, editor Andrej Zubov, nakladatelství Argo, Praha 2015

Dějiny 20. století, Paul Johnson, nakladatelství Rozmluvy, Praha 1991

Evropa Dějiny jednoho kontinentu, Norman Davies, nakladatelství Prostor, Praha 2015

Moderní-Dějiny.cz | Zimní sovětsko-finská válka

Zimní válka: Pro Rusy znamenala Pyrrhovo vítězství, jejich loutkový stát neuspěl - Deník.cz

VHU PRAHA