Pryč jsou časy, kdy člověk mohl očekávat od dokumentu seriózní vylíčení skutečnosti. Stále větší počet dokumentárních filmů získává ideologický náboj a vžívá se pro ně označení „dokuganda“ - spojení dokumentu a propagandy. Do škatulky „dokuganda“ patří i poslední film Michaela Moora, který v těchto dnech zahájil svoji pouť českými kiny. Do hledáčku si tentokrát vzal nešvary amerického zdravotního systému a snaží se zasáhnout do probíhající prezidentské politické kampaně argumentem ve prospěch zestátnění (socializace) amerického zdravotního systému.

To, jak bude americké zdravotnictví vypadat, se přitom nepřímo týká i nás – zatím relativně svobodné americké zdravotnictví má podle zprávy Výboru ekonomických poradců amerického prezidenta „vyšší míru inovací a rychlejší uvádění nových technologií do běžného provozu“ než jiné země, protože americké firmy mají díky tržním cenám vyšší motivaci investovat do výzkumu. Stejně tak mají USA nejvyšší podíl nositelů Nobelovy ceny za lékařství za posledních 25 let (33 vs. 19 Evropanům). Efekty amerických inovací se pak „přelévají“ do zbytku světa, tedy i k nám.

Nemá příliš smysl zabývat se jednotlivostmi, na nichž Moore ukazuje "prohnilost" amerického zdravotnictví. Proti jeho příkladům by bylo možné postavit řadu jiných, které mohou naopak svědčit proti zestátněnému zdravotnictví. Abychom nechodili daleko, vzpomeňme si na příklad „heparinového vraha“ či zaměněná dvojčata. Kdybychom chtěli, jistě by bylo možné natočit celovečerní film (s opačným ideologickým apelem) i o nich. Místo toho se podívejme na některá klíčová a relativně objektivní čísla, se kterými Moore operuje.

Prvním z nich je 47 milionů lidí, kteří dnes v USA nemají zdravotní pojištění. Na vybraných jedincích ukazuje, že nutně všichni tito lidé trpí nedostatkem péče, kterou může odstranit jen zavedení státního zdravotnictví. Ve skutečnosti tito lidé mohou získat ošetření již dnes a zdarma ve všech amerických nemocnicích, které mají povinnost neodmítat akutní péči i neplatícím pacientům. Třetina z těchto nepojištěných má navíc nárok na některý z vládních pojišťovacích programů. Přesto zůstávají raději nepojištění. Získali by totiž stejnou péči, jakou již mají v rámci nemocničních propracovaných charitativních programů, a navíc by se museli otravovat s vládními byrokraty. Podle Wall Street Journal 55 % amerických neziskových nemocnic vydá na charitativní péči více než 3 % svého rozpočtu ročně. Další část těchto nepojištěných žádné pojištění nechce a nepotřebuje - třeba proto, že si mohou dovolit platit za své léčebné výlohy z vlastní kapsy.

Dalším číslem, které Moore rád prezentuje, je délka života v jednotlivých zemích. Protože Kanaďané, Britové nebo Francouzi žijí déle než průměrný Američan, vyvozuje z toho, že i jejich zdravotnictví musí být nutně lepší. Délka života je přitom podle odborníků ke srovnání zdravotnictví nevhodná kvůli tomu, že ji ovlivňuje celá řada se zdravotnictvím nesouvisejících faktorů. Měli bychom použít ukazatel, kde je vliv zdravotnictví prokazatelný - například výsledky léčby rakoviny. Při takovém srovnání (kterého se Moore raději nedopouští), vychvalované státy blednou - podle údajů Světové zdravotnické organizace je standardizovaná míra úmrtnosti na nádorová onemocnění ve Spojených státech z těchto čtyřech zemí nejnižší.

Podobný výsledek plyne i ze srovnání doby čekání na plánovaný chirurgický zákrok. Podle OECD čekalo v roce 2001 na neurgentní operaci déle než 4 měsíce v USA 5 % všech pacientů. V Kanadě 27 % a ve Velké Británii dokonce 38 %. Pokud se vám vybavily fronty na banány, jste na správné adrese. Oba jevy jsou způsobeny stejnou příčinou - socializovaným přídělovým systémem, v němž není lidem dovoleno zaplatit tržní cenu.

Moore přitom tvrdí, že Francouzi, Kanaďané i Britové mají lékařskou péči „zdarma“. Podobný argument používají i čeští socialisté, aby před volbami vystrašili voliče. Jenže ani tyto státy, ani my jsme zatím nepřišli na způsob, jak vyčarovat lékařskou péči zadarmo. Platíme ji všichni - rozdíl je jen v tom, že Američané dobrovolně skrze své soukromé pojištění, my prostřednictvím povinných odvodů z mezd do veřejného systému. Je pravda, že Američané utrácí za zdravotnictví relativně nejvíce. Jenže to je způsobeno především tím, že jsou mnohem bohatší než ostatní země. A zdravotnictví je z velké části (snad kromě základní akutní péče) luxusní statek - s růstem důchodu mají lidé tendenci utrácet za takové statky stále větší podíl svých příjmů. Další roli hraje i zmíněná silná inovační aktivita amerického zdravotnictví (Američané tak de facto „dotují“ zbytek světa) a také skutečnost, že platy lékařů jsou v USA nejvyšší na světě (nejen v absolutních částkách, ale také relativně jako poměr k HDP).

Hořkou třešničkou na Mooreově dortu je pak zájezd nespokojených amerických pacientů na Kubu, kde jsou slavnostně uvítáni místním hasičským útvarem a pozváni do špičkové havanské nemocnice. Taková show může možná zapůsobit na amerického diváka. Ten český si vzpomene na výlety spřátelených „západních“ turistů, které organizovaly komunistické vlády s cílem přesvědčit Západ o svých kvalitách. Pochopitelně po pečlivě připravené trase podél předem vystavěných Potěmkinových vesnic. Je smutné, že se Moore ve svém ideologickém zaujetí dostal tak daleko, že se stal obhájcem kubánského totalitního komunistického režimu.

Lliberální institut