Když v roce 2003 označil při své návštěvě prezident Bush Filipíny za vzor budoucího uspořádání v Iráku, brali to lidé znalí situace jako špatný vtip. Nejen proto, že v letech 1898-1910 zahynul po americké invazi na souostroví více jak milión odbojných Filipínců.

Filipíny jsou sice jedním z posledních opravdových spojenců USA, dávat však tuto zemi za příklad jiným může pouze člověk velmi neznalý. Neznalost a tvrdohlavé setrvávání na již historických pozicích je zřejmě také důvodem toho, proč Spojené státy v jihovýchodní Asii vyklízejí jednu pozici za druhou.

O přístupu k této zemi svědčí i komentáře většiny médií, které nedávné vyhlášení výjimečného stavu v zemi a zatýkání elitních vojáků a senátorů označily za záchranu demokracie před levicovým pučem. Je obtížné vůbec spočítat, kolik pokusů o vojenský převrat za posledních dvacet let v zemi proběhlo. Situace k tomu poslednímu, konal-li se vůbec však zrála celý loňský rok.

Když v roce 2004 zvítězila v prezidentských volbách Gloria Macapagal Arroyová zdálo se, že se Filipíny konečně vydají cestou dlouho odkládaných reforem. Liberální politička studující v USA, favoritka ambasády téže země se okamžitě obklopila prestižním ekonomickým týmem a zahájila tvrdé reformy.

Lidé jako nový ministr financí Cesar Purisimo, Emilia Boncodinová odpovědná za státní rozpočet nebo specialista na daňovou problematiku Guillermo Parayno měli být zárukou úspěšné transformace země, ve které od dob Ferdinanda Marcose stále více jak polovinu ekonomiky ovládá 15 nejbohatších rodin. Země, ze které bída vyhnala za prací 8 miliónů obyvatel (10% populace) a kde žije více jak 40% lidí pod hranicí chudoby.

Po třech letech přechodného prezidentování Glorie Arroyové navíc zahraniční dluh narostl na neuvěřitelných 100 miliard dolarů, přičemž začal ročně ujídat 30% státního rozpočtu a z Filipín se stala prakticky jediná země regionu, kde i přes masový exodus obyvatelstva klesá HDP přepočtený na jednoho obyvatele.

Drancování přírodního bohatství a zejména lesního porostu vede ke stále častějším tragédiím spojeným s náhlými sesuvy půdy. Zbídačení vesničané zakládají v okolí velkých měst ilegální slumy, ve kterým žijí za nepředstavitelných podmínek v nadějí, že v blízkosti větších aglomerací naleznou šanci na získání obživy.

Klíčovým motorem domácí ekonomiky se stále více stávají v zahraničí pracující Filipínci, kteří jen v loňském roce poslali domů oficiálně přes 12 miliard dolarů.

Ekonomický tým naordinoval reformy, které byly spíše opatřeními krizového managementu najatého majiteli krachujícího podniku. Tvrdé škrty ve veřejných výdajích a daňová reforma postavená na dvouprocentním zvýšení a podstatném rozšíření DPH měly obnovit důvěru zahraničních investorů, které měla do země lákat jako hlavní prezidentský poradce uznávaná Corazon Guidoteová.

Naordinované reformy byly sice tvrdé a postihovaly zejména nízkopříjmové vrstvy obyvatel, obnovily však důvěru investorů, kteří se na Filipíny sice pomalu, ale jistě začali vracet.

Počátkem loňského roku však vypukl politický skandál, který během roku zničil prakticky vše, co se podařilo za pár měsíců v oblasti ekonomiky vybudovat.

Vše odstartovalo obvinění švagra a syna prezidentky z účasti na provozování ilegální sázkové kanceláře. Juan Miguel Arroyo zvaný Mikey a Ignacio Arroyo přezdívaný Iggy si zřejmě mimo senátorské platy přilepšovali dlouhou dobu z ilegální a po celé zemi rozšířené lotynky nazývané jueteng. Senátní vyšetřovací komise po krátkém čase rozšířila toto obvinění i na manžela prezidentky Jose Miguela Arroya, který se měl navíc dopustit finančních podvodů.

Situace, která se zcela podobala té, která vyhnala z prezidentského křesla Josepha Estradu. Muže, který sice slíbil před svým zvolením národu, že nemilosrdně zatočí s filipínskou oligarchií, který však po svém zvolením dopustil účast rodiny v nelegálním hazardu a mimo přijímání úplatků proslul pouze bezmezným obdivem k Hugo Chavesovi.

Ihned poté vybuchla další časovaná nálož. Do senátu se dostaly nahrávky telefonických rozhovorů, které měly prokazovat, že si prezidentka v minulých volbách nakoupila prostřednictvím armádních špiček milión volebních hlasů, které jí nakonec zajistily těsné vítězství v prezidentských volbách.

Volební preference začaly propadat a obliba prezidentky klesla na rekordně nízkou úroveň od roku 1986, kdy ji v zemi začaly příslušné agentury zveřejňovat. V průzkumu oblíbenosti filipínských prezidentů se dostala dokonce na poslední místo, když do čela pomyslné tabulky postavili Filipínci dříve nenáviděného Ferdinanda Marcose.

Proti prezidentce se postavila i její bývalá kolegyně Corazon Aquinová, v srpnu ji opouští celý ekonomický tým. Tisk začíná spekulovat o tom, že příštím prezidentem by mohl být populární Noli de Castro.

Pokud někdo očekával obdobně rychlý vývoj celé situace jako v případě jejího předchůdce, velmi se mýlil. Do hry nejdříve zasáhla intervence americké ambasády, ze které zaznělo nekompromisní: „Dvakrát a dost.“ Zjevná narážka na dva politické převraty, při kterých nejdříve lidové bouře vedené církevními představiteli donutily armádu vyhnat ze země dlouholetého diktátora Ferdinanda Marcose (1986) a poté i z prezidentského křesla Josepha Estradu (2001).

Následně zasáhla moc vyšší. V Manile zemřel kardinál Jaime Sin, charismatický vůdce, který stál v čele davů při obou úspěšných státních převratech a měl i hlavní podíl na uvedení Glorie Arroyové do nejvyšší funkce.

Za této situace jednala zdánlivě nerozhodná prezidentka velmi rychle. Ze země zmizel její manžel. Stíhání rodinných příslušníků vyšumělo do ztracena a v Senátu se podařilo zastavit plán na zřízení komise, která měla na základě zákona přijatého proti Josephu Estradovi začít vyšetřovat její aktivity.

Do čela protikorupční vládní komise byla urychleně jmenována dlouholetá přítelkyně a spolužačka prezidentčina manžela Merceditas Gutierrezová. Show skončila, zapomeňte.

Na podzim se do Filipín již v poklidu vrátil „exulant“ Jose Miguel, aby pokračoval ve vedení své úspěšné firmy.

Několika měsíční poklid přerušilo až náhlé vyhlášení výjimečného stavu v pátek 24. února tohoto roku.

Na neděli, kdy měly Filipíny slavit 20. výročí vyhnání Ferdinanda Marcose ze země, naplánovala totiž opozice mohutnou protivládní demonstraci.

Těsně před plánovanou demonstrací vyjádřily armádní špičky ve zvláštním televizním pořadu podporu Glorii Arroyové a v opozičním tisku se objevilo několik článků vzpomínajících na staré dobré časy. Prostor zde dostal i Marcosův syn, který je nyní guvernérem severní provincie Ilocos Norte.

Do ulic Manily však místo demonstrantů napochodovala armáda a Gloria Macapagal Arroyová oznámila v dramaticky laděném projevu národu, že se podařilo zmařit pokus o převrat, kterého se měli účastnit armádní dobrodruzi a moističtí partyzáni vedení levicovou částí senátu.

Ve vazbě či domácím vězení skončil oblíbený admirál námořnictva a několik elitních důstojníků speciálních jednotek Rangers. Za nimi putovali představitelé opozice a několik senátorů, mezi kterými nechyběl proslulý 73-letý Crispin Beltran, vězněný již za Marcose a nyní paradoxně na základě zákona přijatého za vlády tohoto diktátora.

Informace, které se začaly následně objevovat na veřejnosti, však vyhlášení výjimečného stavu slušně řečeno zpochybňují.

Ani po několika týdnech výslechů se nepodařilo dostat z jediného zatčeného přiznání viny, policie ani armáda dosud nepředložily žádný solidní důkaz o tom, že by obvinění skutečně převrat chystali.

Představa, že by ozbrojenci z Nové lidové armády (NPA), kteří před měsícem po krachu jednání obnovili protivládní činnost, mohli svrhnout stávající režim, je spíše komická.

Vlivné levicové gerily, které měly před několika lety okolo 40 000 skvěle vycvičených a vyzbrojených mužů, mají nyní podle odhadů nejvíce 7 000 stoupenců ukrytých v těžce dostupných terénech. Ti mají navíc podle posledních zpráv policie a tajných služeb v úmyslu teprve zahájit útoky na slabě opevněné policejní stanice s cílem získat nějaké zbraně.

Proti nim a dnes již zcela izolované skupině Abu Sayyaf stojí mimo elitních filipínských Rangers i 10 000 amerických vojáků, kteří v zemi působí v roli protiteroristických poradců.

S Islámským osvobozeneckým hnutím Moro (MILF) se navíc v loňském roce vláda dohodla na vytvoření autonomní muslimské oblasti ostrova Mindanau.

Protežování vybraných armádních špiček a snižování platů elitně vycvičeným nižším velitelům mohlo být sice důvodem k vystoupení mladých horkokrevných důstojníků. S několika stovkami elitních vojáků však nelze provést převrat snad ani na Filipínách.

Podle všeho bylo vyhlášení stanného práva pouze účelovou ukázkou síly stávající filipínské vlády, která zemi postupně přeměňuje ve vojenskou diktaturu. Výjimečný stav v postatě zrušil opoziční tisk, levice dostala na srozuměnou, že ji neochrání ani poslanecká imunita, a mladí velitelé si možná uvědomí, že jejich čas ještě nenastal. Ze světa zmizí poslední odborářští vůdcové a předáci nejchudších zemědělců. V rámci boje proti terorismu dostanou již dnes téměř nepostižitelní příslušníci armády a policie další pravomoci.

Je sice pravdou, že jakýkoli další politický převrat v situaci, kdy na obzoru není žádný důvěryhodný vůdce, je zřejmě nesmyslný. Stav, do kterého nyní přivádí zemi Gloria Macapagal Arroyová, která bude zřejmě dříve či později donucena prezidentské křeslo opustit, je však mnohem, mnohem horší.