Večer 21. září jsem si udělal čas a na webu televize Fox sledoval několikahodinové vzpomínkové shromáždění věnované památce Charlieho Kirka.

Nebyla to žádná „mše“, jak se objevilo na některých serverech na českém internetu, ale ani klasická bohoslužba. Spíše kombinace pietního náboženského obřadu evangelikálního charakteru a manifestace konzervativních politických hodnot. Aby se člověk mohl s pochopením vcítit do atmosféry, které byl na arizonském stadionu State Farm on line svědkem, musel by být Američanem, protrumpovským republikánem (stoupencem hnutí MAGA , Turning Point USA atp.) a národně orientovaným evangelikálem. Já sice Američan nejsem, sympatizantem Republikánské strany (reaganovského typu) ovšem ano, k Trumpovi mám vztah ambivalentní (něco oceňuji, něco kritizuji), MAGA a Turning Point USA se mě jako Evropana přímo netýká a celkově vzato se považuji za celoživotního přítele Spojených států. Pokud jde o duchovní orientaci, ze všech denominací mám nejblíže právě k evangelikálům. Už proto jsem k přenosu vzpomínkového setkání přistoupil se zájmem, bez předsudků a s vnitřní pokorou.

Ano, vzpomínková akce byla svého druhu profesionálně zvládnutá show, jak je známe z obdobných shromáždění pořádaných americkými evangelikálními megacírkvemi – na arizonském stadionu bylo bezmála sto tisíc lidí. U nás na něco takového nejsme zvyklí, ale to není důvod, abychom vzpomínku na Charlieho Kirka z pozice českých pozorovatelů provinčního charakteru s omezeným rozhledem jakkoli zesměšňovali. Ani já jsem nesouzněl úplně se vším, nicméně snažím se na vzpomínce na Charlieho Kirka najít především to pozitivní (nikoli samozřejmě na důvodu, proč se pieta konala).

Bez násilí

Přemýšlel jsem o tom, co mě nejvíce oslovilo. Z mnohahodinové vzpomínky je nesnadné vybrat a akcentovat jeden moment - těch oceněníhodných tam byl bezpočet -, ale nakonec zvítězila slova o odpuštění, která vyřkla vdova po Charliem, paní Erika. Ona toho ovšem řekla mnohem víc, co stojí za připomenutí. Například: „Po atentátu na Charlieho jsme neviděli násilí. Neviděli jsme výtržnosti. Neviděli jsme revoluci. Místo toho jsme viděli to, za co se můj manžel vždycky modlil, aby se v této zemi stalo: viděli jsme obnovu víry. Minulý týden jsme viděli, že lidé otevřeli Bibli poprvé po deseti letech. Viděli jsme lidi, kteří se poprvé od dětství zase modlili. Viděli jsme lidi, kteří poprvé v životě navštívili bohoslužby.“ Tato slova nás vedou ke srovnání. Vzpomeňme na tragédii, která v roce 2020 postihla v Minnesotě George Floyda. Zemřel v důsledku policejní brutality – a co následovalo? Rabování, žhářství, násilnosti, ničení majetku, úmrtí během nepokojů. Dělo se něco takového po zavraždění Charlieho Kirka? Nikoli. Chápeme proč?

Síla odpuštění

Erika si po 10. září prošla něčím, čemu plně porozumět dokáže pouze ten, kdo prožil něco podobného. Sama netušila, jak nekonečná hloubka bolesti může na člověka v tak temných chvílích dopadnout. Bylo to skutečné údolí stínu smrti. Přesto dokázala shromážděným na stadionu a milionům u obrazovek říci něco, co můžeme považovat za vrchol celé vzpomínky: „Můj manžel Charlie chtěl zachraňovat mladé muže, právě takové, jako byl ten, který mu vzal život. Ten mladý muž. Ten mladý muž na kříži (Ježíš). Náš Spasitel řekl (těm, co ho ukřižovali): »Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.« Ten muž. Ten mladý muž. Odpouštím mu. Odpouštím mu, protože to stejné udělal Kristus a udělal by to i Charlie. Odpovědí na nenávist není nenávist. Odpovědí, kterou známe z evangelia, je láska – a jenom láska.“

Kde se v člověku bere síla něco takového vyznat? Prezident Trump, který jako poslední řečník hovořil po Erice, přiznal, že to nedokáže. Že neumí projevit vůči svým nepřátelům takovou velkorysost, jakou měl Charlie Kirk. Řekl o něm: „Byl to misionář se vznešeným duchem a velkým, velkým posláním. Nedokázal nenávidět své protivníky. Přál jim to nejlepší. A právě v tom jsem s Charliem nesouhlasil. Já své protivníky nenávidím. A nepřeji jim to nejlepší.“ (O tom jsme se mohli bezpočtukrát přesvědčit.) Nepřísluší mi hodnotit, jaký je kdo křesťan - a o křesťanství tady jde, ne že ne. Jen si dovoluji poukázat na rozdíl v tom, co veřejně přiznala Erika Kirková a co americký prezident. Ale nechme Trumpa Trumpem a odpovězme si každý sám za sebe a pro sebe. Dokázali bychom odpustit člověku, který z nenávisti zavraždil člověka, který je nám nejbližší?