Jak dlouho asi toto slovo vydrží v oficiálním českém slovníku? Jaké jiné slovo je nahradí? Asi žádné, aspoň mě jiný vhodný výraz nenapadá. My tady v Austrálii nic odpovídajícího nemáme; anglicky “marriage” je jak pro muže, tak pro ženy. Až donedávna ovšem toto slovo znamenalo spojení dvou lidí opačného pohlaví, muže a ženy. O tom se přece nikdy nediskutovalo, až nyní, počátkem 21. století. Ještě to není zcela dořešené ─ aspoň ne tady u nás ─ politici se pořád ještě hádají, zda má o tom, jestli svatba mezi lidmi stejného pohlaví má být uzákoněna či nikoliv, rozhodnout plebiscit, či pouhá volba v parlamentu. Ministerský předseda Malcolm Turnbull nedávno rozhodl, že to bude plebiscit a že se má konat 11. února 2017. Jenže o čem se rozhodne hlava státu, v těchto dobách nemusí vůbec moc znamenat. Vůdce opozice Bill Shorten se totiž staví proti plebiscitu, který podle něho je zbytečný, drahý a potenciálně nesoucí úhonu a šířící nenávist vůči gayům a lesbám. Jak se komu podaří získat na svou stranu parlament a senát, který se po nedávných volbách nachází ve stavu téměř úplné nevyzpytatelnosti, se teprve ukáže.

Osobně se na to dívám tak, že to, jak se točí kola dějin, jedinec asi neovlivní; pokud si národ (ruku v ruce s jinými národy) přeje vnořit do proudu, který dnes zaplavuje politicky korektní svět, dojde k tomu tak či onak. Potom už se žádný mladý muž nebude ženit, pouze bude mít svatbu; to aby náhodou nedošlo k narušení pravidel politicky korektní mluvy. Co kdyby si náš syn, k jehož ženitbě dojde tento týden, bral jiného muže?

Naštěstí takovýto problém zatím řešit nemusíme. Jednak ─ světe, div se! ─ náš syn vstupuje do stavu manželského s osobou opačného pohlaví a za druhé k žádné legislativě v tomto směru ještě tady v Austrálii nedošlo. Možná, že ani v dohledné době nedojde, pokud se podaří zahrát otázku plebiscitu do autu, o což se také někteří z politiků zjevně snaží. V jistém směru je ale pozdě, nějak už se stalo, že se národ rozdělil. Aspoň podle těch progresivních myslitelů, jejichž blogy dnes dominují internetovým stránkám, je to prostě jednoduché. Na jedné straně se nacházejí lidé staří, nábožensky založení, konzervativní, homofobní, bigotní, omezení atp. Ti budou volit proti. Na té druhé straně jsou oni, ti chytří, pokrokoví lidé budoucnosti. Vždycky jsem se považoval za člověka celkem progresivního, snad ne za úplného hlupáka, rozhodně ne úzkoprsého či pámbíčkářského, možná trochu konzervativního, to musím uznat, a také už poněkud zralého věku. Na překážku silám pokroku jsem tu ale přece jen nikdy nebýval. Nicméně něco mi v tomto případě říká: Pozor! Tady si zahráváme s tradicemi!

Nejsou to jen ty křesťanské tradice. Pokud vím, muslim může mít čtyři ženy, když na to má, případně i víc, totéž třeba takový mormon. Nikde ale žádné slovo o partnerovi mužského pohlaví. Možná, že mne v tomto ještě někdo poučí. Vidím to ale jednoduše: po tisíce let se do stavu manželského vstupovalo za účelem plození dětí a z tohoto důvodu především. To ostatní, jako jistá regulace pohlavních vášní, životní stabilita, uspořádání majetkových poměrů atp., to vše už je celkem vedlejší. Stejně tak, přiznejme si to, je výchova dětí. Sám jsem “synem vdovy”, od svých sedmi let jsem byl vychováván pouze matkou, takže vím, že to jde. Když to ovšem jinak nejde; mít oba rodiče je jistě přece jen pro dítě prospěšnější a ne nadarmo si moje matka občas stěžovala: “Ty kluku mizerná, potřeboval bys tátu, aby ti napráskal!”

Co ale říci o tom bláznění, které postihlo náš svět? Řešil bych to jinak. Když už se musejí homosexuálové a lesbičky mezi sebou brát, proč nevytvořit jiné, legální partnerství? Nenazýval bych to ale manželstvím. To by tu mělo zůstat jen pro ty, kteří chtějí ctít tradice staré tisíciletí, tradice, jaké nacházíme i u těch nejprimitivnějších národů a kmenů. Obávám se ale, že toto je jen volání na poušti. Nezbývá mi než popřát synovi, který se co nevidět podepíše na zatím ještě tradiční dokument, to, co může jen milující otec:

Zlom vaz!

Autorovy memoáry: http://www.vojen.com
Autorovy stránky: http://www.voyenk.com