Mí synové a jejich tatínek, protřelý bývalý válečný zpravodaj, milují nebezpečí, takže naše dovolené se často mění v jedno velké dobrodružství. Třeba v exotických krajích, kde se to hemží jedovatými hady...

Tohle se stalo v Salvadoru. Krátce po příjezdu jsme z uzavřeného hotelového komplexu uprchli po pláži ven. Skákali jsme po obrovských černých lávových kamenech a radovali se z pohádkové přírody divokého pobřeží. Asi po kilometru jsme objevili romantickou pláž, na níž jsme strávili celý den skoro sami.

Když jsme se vrátili do hotelu, průvodce nás upozornil, jak nezodpovědně jsme se chovali. Kromě toho, že nás mohl okrást nějaký místní lupič, číhají mezi těmi lávovými kameny jedovatí zelení hadi. I proto se nedoporučuje komplex opouštět.

Jenže hadi, to bylo něco pro mé kluky. Vždyť ještěři, dinosauři a všechny tyhle potvory patří k jejich nejoblíbenějším hračkám, které tahají všude s sebou. A najednou bylo možné vidět hady pravé!

„Jupí!“ zařvali i s tatínkem a přes mé protesty jsme hned druhý den vyrazili na přímořské lávové pole znovu.

Tentokrát jsme však našlapovali velmi obezřetně. Ale nikde nic. Už jsme ušli skoro celý kilometr k pláži a žádného číhajícího zeleného hada jsme nespatřili.

A pak se to stalo. Náš tehdy desetiletý synek se najednou zarazil a nápadně ztuhl. Manžel byl k němu nejblíže a hned vytušil, že může být zle. Když koukl dítěti pod nohy, na kameni se tam točil malý zelený hádek.

„Nehýbej se!“ zařval zděšený otec. Kluk se však v tu chvíli sehnul, bleskurychle popadl hada za ocas a zakroužil s ním nad hlavou... a pak vyprskl smíchy. Měl v ruce plastovou hračku a pěkně si z nás vystřelil. Dalo mi tehdy hodně práce manžela přesvědčit, aby našeho synka nepřerazil vejpůl...

Kluci však brzy pochopili, že blbé vtipy se v životě nemusí vyplatit. Na zpáteční cestě jsme totiž toho zeleného hada viděli. Měřil přes jeden metr a na pláži už z něj zbylo jen dlouhé ochablé tělo, protože to tam umlátili místní vesničané. Tehdy zase poklesla čelist synkovi.

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem