Nepostihla mě žádná z pohrom poslední doby – nenakazila jsem se covidem, tornádo mi neodneslo střechu nad hlavou ani nic podobného. Měla bych tedy asi být spokojená – a nejsem. Je mi líto těch, které pohromy postihly, a je mi také líto, že pro ty postižené tornádem nemohu udělat nic podstatnějšího než poslat peníze.

Jsou ovšem i pohromy, které naši republiku nepostihly a které mě netrápí o nic méně. V Bělorusku proběhl zátah na nevládní organizace, byly zadrženy desítky lidí z celkem šestnácti organizací. Minulý týden byl ke čtrnácti letům ve vězení odsouzen Viktar Babaryka: údajně za korupci, přijímání úplatků a praní špinavých peněz. Ve skutečnosti za to, že se odvážil vystoupit jako protikandidát Alexandra Lukašenka v prezidentských volbách. Vlastně – nevystoupil, chystal se vystoupit. Volby se konaly loni v srpnu, ale Babaryka byl v červnu zatčen a nyní, po víc než roce, odsouzen. A v Bělorusku jsou na spadnutí i další politické procesy s těmi, kdo chtěli ve volbách s Lukašenkem změřit síly. Politické soudy tam ostatně probíhají už řadu měsíců a jsou jich stovky – soudy jako na běžícím pásu odsuzují k nepříliš dlouhým trestům (obvykle v řádu dnů) lidi, které příslušníci bezpečnostních složek zatýkali na demonstracích. O krutosti, s jakou s těmi nešťastníky policisté a dozorci zacházeli, by se daly vyprávět strašidelné příběhy.

Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší nečíst a neposlouchat žádné zprávy, povídat si se svými kočkami o jejich kožíšcích, o kočičích pochoutkách a všelijakých jiných neškodných věcech, zavřít okna před světem a dělat, že se vlastně nic neděje. Místo toho zprávy čtu a poslouchám, trápím se a přemýšlím, co by se dalo pro tu nešťastnou zemi udělat. A pak mi do toho vstupují další zprávy – třeba o tom, že na Kubě protestovaly statisíce lidí, kteří trpí hladem, covidem a nesvobodou.

Demokratický svět má málo možností, jak s diktátorskými režimy pohnout. Pochopitelně – vycházíme z toho, že je potřeba se nějak dohodnout. Jenže co s těmi, kdo se dohodnout nehodlají? A to samozřejmě není jen běloruský nebo kubánský prezident, jsou i jinačí velmoži, kteří utiskují své poddané. Tedy lidi, jež pokládají za své poddané a nechávají si to potvrdit ve zfalšovaných volbách. Pak jsou tu také další, kteří svým poddaným tak dokonale vymyli mozky a naplnili jim je nenávistí k všelijak definovaným „cizákům“, že je ti lidé opravdu volí… Co s tím může náš demokratický svět dělat? Posílat těm utiskovaným zbraně? To by asi nešlo.

Kočky mi našeptávají, že problémy světa nevyřeším, že se mám věnovat něčemu rozumnějšímu. Mají kus pravdy, nechám svého skleslého mudrlantství a půjdu radši psát pohledy běloruským politickým vězňům. Podle organizace Vjasna (která je první na seznamu těch, v nichž právě tenhle týden proběhly šťáry) je jich skoro šest stovek. Ať vědí, že na ně někdo myslí. A ať to vědí i jejich věznitelé.

LN, 16.7.2021