Zahrady mám raději džunglovité. Takové, kde se rostlina musí prát o své místo na slunci. Náš první barák v Colytonu stál ale na jílu, tam se dařilo jen skutečně odolným lokálním druhům křovin a zakrslým tvrďasům eukalyptů, které sice i tam dorůstaly normální výšky, ale až po mnoha desítkách let, kdy jílem pronikly do neznámých spodních vrstev, kde, čertví co tam bylo, se jim dařilo vyždímat z půdy více, než z horních vrstev.

Můj soused Neville, který vlastnil půdu ještě před rozparcelováním, tam zasadil zamlada krásný evropský dub. Ten jsem mu záviděl, i když i ten dub nebyl nijak obrovský, ale vrhal nádherný stín a dalo se pod ním v létě sedět. Ne, že by nás tam kdy Neville pustil, směli jsme se jen přes plot dívat. Neměl rád děti a já měl tři caparty, kteří mu v nestřeženém okamžiku na ten dub lezli... ale nechal nás dívat se, když si tam s manželkou March rozprostřeli stoleček... Jinak byl fakt přátelský a zajímavý. Měli s ženou dvě dcery a jedna si vzala Japonce a v tom Japonsku i žila. Odtamtud se po válce Neville vrátil jako kostlivec z japonského vězení. Měl štěstí že tam vůbec přežil, a myslím, že v hloubi duše Japoncům nikdy neodpustil, natož aby je měl rád, ale díky dceři se snažil. Tvrdil, že svět je dneska lepší místo než za jeho mládí a že se musíme naučit jako křesťané i odpouštět svým nepřátelům. To poslední cedil zkrze falešný chrup s odhodláním a nebojácností vlastní všem Australanům, i když mu to asi nešlo moc pod nos.

Zajímavý byl tím, že kdysi pracoval jako celkem úspěšný realitní agent. Vyprávěl mi, že když mu bylo hodně přes čtyřicet, stál jednou před zrcadlem a vázal si kravatu. A v tom zrcadle uviděl někoho jiného, než jak se znal. S úžasem hleděl na ůspěšného byznysmana, obtloustlého, s bříškem a nadutými tvářemi. Tak tu kravatu zase sundal, převlékl se do pracovního, což v Austrálii představuje modrý nátělník a šortky a zašel přes ulici, kde měl továrnu na pražce a jiné betonové výrobky Joe Bryant, vše děláno ručně, a požádal Joa o práci. Ten mu ji dal, protože Nevilla jako souseda dobře znal, ale upozornil ho, že to je práce těžká, tak pro wogy (jak se nám "novoaustralanům" tehdá nadávalo), a že mu nic neodpustí.

Pyšného bývalého válečníka a zajatce, který prošel v Japonsku ohněm práce, o jaké se Joeovi ani nezdálo, taková samozřejmost nemohla odradit. S Joeho svolením na místě zavolal do realitní kanceláře, že nejen dneska, ale už vůbec nepřijde, a z fleku šel "na plac" makat ručně. Prvních čtrnáct dní bylo nejhorších. Večer po šichtě se domů doslova plazil, ale nepovolil a místo si udržel. Za dvacet let, kdy jsem ho poznal já, už byl důchodového věku, ale ve fabrice stále pracoval. Měl bicepsy, jaké jsem neměl ani já, který byl o třicet let mladší. Každé poledne klusal kolem mého domu na oběd k manželce. V létě mu jej March prostírala na stoleček pod dubem. Neville krátce pojedl, poseděl a pak se pomalou chůzí vracel do fabriky, aby dodělal šichtu. Ten poklus domů jsem mohl obdivovat denně, protože já dělal tenkrát v pekárně, kde jsem začínal velice brzy ráno, takže před polednem už jsem byl doma.

Zatímco Neville odpoledne ve fabrice lil beton do forem, já jsem se za svým barákem snažil vypěstovat svou první zahradu. Byla to práce těžká a nevděčná. Zatímco Neville měl na zahradě strom pomeranč, který mu dával ovoce velikosti menších fotbalových míčů, můj pomerančovník ještě ani neurodil. Později mi Neville vyzradil, jak té velikosti svých pomerančů dosáhl. Na místě pomerančovníku stával předtím starý uschlý eukalypt. Neville ho porazil a když za pomoci traktoru zapůjčeného Joe Bryantem vyvrátil pařez, měl díru v zemi, v které mohl stát. V té díře celý strom včetně pařezu spálil a navrch navezl půdu, kterou koupil v zahradnictví pro zahrádkáře. Pak tam zasadil svůj, v mé době už pověstný, pomerančovník. Udělal jsem něco podobného i když v mnohem menším měřítku, dle jeho rad. Za pár let jsme sklízeli slušné pomeranče také, ale ne dlouho, protože jsme se odstěhovali.

Nevilla a March jsem naposledy viděl v Modrých Horách kam se přesunuli krátce po našem odstěhování do Penrithu. Jel jsem po Great Western Highway ve dvou lajnách provozu a opravdu jsem nemohl zastavit. Oba stáli na chodníku před barákem a rozmlouvali s mně neznámým majitelem domu, jak jsem ho odhadoval z jeho ležérního opírání o plot. Jestli to byl jejich nový soused nebo jen známý, jsem se nikdy nedozvěděl...

V "bohaté" ulici Nepean Avenue, kde jsme měli svůj druhý barák, tam už jsem "džungli" vypěstoval. Jednak jsem pracoval mnohem méně vytíženě, a měl tudíž více času na doma a děti byly velké, ale hlavně, pozemek byl u řeky na naplaveninách, tam všechno báječně rostlo. Tak báječně, že mě noví sousedé varovali, abych přes noc nenechával rýč zapíchnutý v zemi, že by mě do rána mohla násada vypučet...

Pozemek to byl krásný a veliký, že i po zastavění velkým domem mi zbylo dost místa na krytý bazének s místem pro stůl a krytým ohništěm, kde jsme opékali maso na rožni, vše pod střechou. Hned vedle byl dvoreček za prádelnou, kde jsme sušili vyprané prádlo na točící se hoist konstrukci, a za tím vším jsem měl svou zeleninovou zahradu a dál tu džungli, kde jsem vysázel od všech stromů po dvou. Pomeranče, mandarinky, banány, moruše, broskve, nektarinky, citróny a lime, paw paw. Já vždy říkal, že když už strom, tak aby nesl užitek! Tam, kromě ovoce, byl nádherný stín v létě, který jsem kdysi záviděl Nevillovi. Peckovité ovoce jsem si moc neužil, páč mi to napadaly ovocné mušky. Musel jsem nektarinky a broskve sbírat ještě tvrdé a nechat je "dojít" na stole v domě, ale i tak jsem musel vykrajovat napadené části, jak ovoce dozrávalo. Zato citronové ovoce bylo první jakosti a také zelenina a rajčata. Jeden rok jsem vypěstoval česnek, který byl tak pálivý, že se nedal jíst syrový. Měl jsem takový přebytek, že jsem to v pytli vzal k místnímu zelináři. Ten to nechtěl, dokud jsem mu neřekl, že za to nic nechci, že mi to je líto vyhodit, páč my to nemůžeme zkonzumovat. Pak mě nechal naplnit krabici vším, co jsem potřeboval já od něj, a když jsem chtěl platit, tak mě "vyhnal" z krámu mávnutím ruky.

Mě ovšem nejvíc bavily ty zahrady. Ve Stuarts Point to asi bylo nejtěžší, páč tam je to vše na písku. Musíte neustále zalévat, protože písek rychle schne, ale i tam jsme měli slušnou zeleninovou zahradu a pár stromů. Nejvíce nesly paw paw. Zasadil jsem pomerančovník, citrón a "limonádu". To je něco mezi citrónem a pomerančem, já to mám rád. Džungli jsem dělat nemusel, tu jsem měl za plotem, ale ne hned! Nejprve byl pruh země, který jsem udržoval bez stromů a pravidelně sekal. To kdyby přišly ohně... Pak byla ta džungle, občas plná komárů, ale vždy plná ptactva. Hned u plotu jsem vysadil gravilie a bottle brushes, takže mi tam lítali lorikeeti a jiní ptáčci, co rádi nektar. Jeden pomerančovník osm let nic nenesl, až letos, když jsme se odstěhovali, začal rodit. Takže jsem zjistil, že to není pomerančovník, ale lime! Prodejní lístek už dávno nemám, ostatně já si ani nepamatuju, kde jsem to koupil, kdo mne podvedl! Nicméně lime je dobrá na paw paw. Pokapeš paw paw limem a to získá neuvěřitekně na chutnosti!

Teď jsme asi na našem posledním místě. Je tu hodně jílovitá půda. Vedle má soused mango, ale moc veliké a nenese mu. U mne ani jeden ovocný strom! Jíl a pak kamení.... Zasadil jsem hodně palem, jednu mandarinku a zeleninovou zahradu nemáme vůbec. Budu se s tím muset poprat a bude to asi naposled, co budu zase nějakou zahradu zakládat. Však už mám léta. Je mi stejně, jako kdysi Nevillovi, když klusal kolem mého domu na oběd... Tuhle jsem se díval do zrcadla a mám bříško, naduté tváře a vůbec to nejsem já, i když jsem nikdy nenosil kravatu, která by to maskovala. Přes ulici ale není žádná fabrika, kde bych mohl požádat o práci a ta přebytečná kila časem shodit. Ostatně ani nevím, kolik času mi zbývá... Slyšel jsem, že po pár letech v Modrých horách Neville umřel na rakovinu...

Takže ta zahrada. Všude budu muset vykopat hluboké jámy a pak v nich pálit tvrdé eukalyptové dřevo. Dole ve městě jsem objevil podnik, který prodává zahrádkářskou půdu. Včera jsem si při holení ohmatal bicepsy. Naštěstí tam ještě jsou, i když se dobře ukryly. Máknu si, ale ta ironie... já, který jsem začínal na jílu a tak rád jsem se z něj stěhoval, jsem na jílu i skončil! Vše, co jsem v Colytonu neudělal, budu muset udělat tady. Člověk sám před sebou neuteče a co měl kdysi vykonat, mu asi nikdy není odpuštěno. Jen šťastlivcům mezi námi je ale dáno nedodělané dodělat. Zahrado, here I come!