Pozvali mě do Krakova na konferenci k třicátému výročí založení východní sekce Bojující Solidarity. Bojující Solidarita byla velice zajímavá instituce: vznikla poté, co generál Wojciech Jaruzelski nastolil 13. prosince 1981 výjimečný stav (vlastně se to jmenovalo „stanné právo“, ale to mi připadá přece jen moc válečné), a její členové byli pevně odhodláni ukázat, že Solidarita není poražena. Organizace to byla skutečně odhodlaná, rozhodně antikomunistická a nesmiřitelná. Ani když se poměry změnily, nevzdala se svého přesvědčení, že to s komunisty nejde, a tak odmítla kulatý stůl, u něhož příslušníci opozice vyjednali s ještě vládnoucím režimem, že se budou konat polosvobodné volby. A východní sekce byla skupina, která se ještě v době komunismu rozhodla spolupracovat co nejúčinněji s disidenty v zemích tehdejšího Sovětského svazu. Jezdili tam, vozili jim písemnosti, ale také třeba tiskařské stroje.
Pozvání mne potěšilo – jednak mám ty lidi ráda, a jednak se tam z postsovětských republik sjedou lidé, které jsem viděla jen párkrát a byla jsem smutně smířená s tím, že je nejspíš neuvidím už nikdy. A jeden z organizátorů napsal, že máme všichni přivézt vlajku svého státu. To má ovšem různé zádrhele: třeba Gruzie má jinou státní vlajku, než měla dřív: kterou asi z Gruzie David přiveze? Pak jsem si ale uvědomila, že z Česka nikdo jiný nepojede, bylo to na mně. Kde se tak asi kupuje státní vlajka?
Podívala jsem se samozřejmě na internet, ale moc jsem nepořídila. Kamenný obchod, jak se hezky na webu píše, sice v Praze je, ale kdesi daleko v Šárce. Tam se mi dvakrát nechtělo. A protože jsme zrovna měli rodinnou sešlost, zeptala jsem se, zda někdo z rodiny neví, kde se dá koupit státní vlajka. A někdo navrhl, že bychom mohli ušít obrovské červené trenýrky, koupit červenou látku jistě nebude problém. Všechny to pobavilo a začali na to téma vtipkovat. Sice jsem červené trenýrky na hradním stožáru považovala a stále považuji za dobrý vtip, ale do smíchu mi nebylo. Představila jsem si, jak by se asi Piotr tvářil, kdybych mu takovou věc dávala s vysvětlením, že máme takového pana prezidenta a jak to celé vlastně bylo. Ne, to by asi nikdo z Bojující Solidarity za dobrý vtip nepokládal: tedy ty trenýrky na Hradě asi ano, ale to, že jsem je přijala za státní symbol, by asi pro ně bylo velké zklamání. Byli by dotčeni, nejspíš by začali přemýšlet, zda Češi přece jen nejsou všichni švejkové… To bych tedy nerada. A vedlo mě to k úvahám o vlastenectví.
Pak ale někdo jiný z rodiny usoudil, že by takovou věc mohli mít v Armyshopu, který je u nás na Vinohradech, nějakých sedm minut to mám. Vydala jsem se tam a měli! Prodavač si mě změřil, bylo na mně na první pohled vidět, že nejsem vojenský typ, a pak se zeptal: Jak velkou? Ukázala jsem, že tak asi metr, a on odkudsi vyčaroval balíček s vlajkou v průhledném obalu. Byla na něm tři slova: Made in Tchaj-wan.
LN, 25.5.2018