Připomínala jsem si už celé týdny, že bych k 1. srpnu měla napsat o Varšavském povstání, je to sedmdesát let, co vypuklo, a náhoda mi přihrála tuto příhodu: seděli jsme včera s mladým polským diplomatem a jak je zvykem, chválili jsme navzájem instituce toho druhého. On vychvaloval muzeum Lobkowiczů, já se nechtěla nechat zahanbit a začala jsem pět ódy na Muzeum Varšavského povstání, které funguje rovných deset let. „Víte,“ přerušil mě můj společník, „muzeum je to pěkné, o to nic, ale když jsem z něj odcházel, měl jsem trochu pocit, jako bychom byli to povstání vyhráli.“ „Vždyť ho Poláci vyhráli,“ namítla jsem zkusmo. Asi jsem vypadala bojovně, protože se můj společník zdvořile usmál, trochu zrůžověl, a velmi diplomaticky se dotázal: „Myslíte vojensky?“ Něco takového bych se hájit neodvážila, ale ocenila jsem, že mi nechal ústupovou cestu: „To nešlo. Myslím samozřejmě morálně.“ To rád uznal a oba jsme byli rádi, že jsme z toho vyšli se ctí.

Rozhovor se odehrál v podloubí na dvoře hotelu v Sighetu; oslavovalo se tam ukončení letní školy, kterou každý rok pořádá sighetský Památník obětí komunismu a odporu proti němu. A já jsem se rozhodla, že se musím ráno zajít do Memoriálu, jak se muzeum jmenuje, znovu podívat, abych se na vlastní oči přesvědčila, co se tam změnilo.

Sighetské muzeum, umístěné ve staré rakousko-uherské věznici, která našinci připadá povědomá, se od mé poslední návštěvy změnilo dost. Až teď, po letech mi došlo, jak byly první expozice, kterými jsem byla nadšená, provizorní, a kolik se toho na nich dalo zmodernizovat, rozšířit a zlepšit. Přibyly nově vybavené cely, třeba tu o západních rozhlasových stanicích jsem nikdy neviděla a jsem si docela jistá, že tam při mé poslední návštěvě nebyla, a taky je nahoře v nejvyšším patře nová výstava o polských volbách v roce 1989, kterou zahajuje můj oblíbený volební plakát, na kterém Gary Cooper (v kostýmu šerifa z filmu Vpravé poledne) kráčí k volbám a evidentně hodlá volit kandidáty Solidarity. V sighetském Memoriálu mě vždycky přepadne lítost, že v Česku takové muzeum nemáme, ačkoliv věznic, které vypadají prakticky stejně, je celkem dost a na expozici by se vyřádila spousta historiků, archivářů a muzejníků. A když váží v Rumunsku tolik lidí cestu až na samou severní hranici do Sighetu, jistě by v Česku přijeli třeba do Uherského Hradiště. Ale něčeho takového se zřejmě musí chopit někdo jiný než stát, tak jako tady...

Na závěr návštěvy jsem zašla do okrouhlého bunkru na dvoře, který je vybaven jen dřevěnou lavicí kolem stěn a velkým kulatým kamenným stolem, na který návštěvníci stavějí zapálené svíčky. Prostor osvětluje jen velký kříž vyříznutý v kupoli nevysokého stropu. Taky jsem zapálila svíčku na památku obětí rumunského komunismu, jejichž jmény je lemována cesta do bunkru. A poté i druhou, za bojovníky a morální vítěze Varšavského povstání.

LN, 1.8.2014