Cestování je poučné a opakované cesty jsou opakovaně poučné. Například při mé poslední (nebo možná předposlední) návštěvě Moskvy, může to být dva nebo tři roky, byl poměr rublu ke koruně zhruba jedna ku jedné. Tentokrát stál rubl něco před padesát halířů. Moskva se navenek změnila k lepšímu. Zmizely davy žebráků (radši se neptám kam), zmizely pouliční stánky a nálevny, město vypadá úhledněji. V metru se ovšem musíte drát, abyste se dostali do vlaku, a pod schody pořád ve svých kukaních sedí davy „děžurných“ – spousty nejrůznějších hlídačů jsou ostatně všude, jako byly dřív. A nikde v restauracích se nekouří.

Víc mě však zarazila náhodná setkání s neznámými lidmi. Ve čtvrtek jsme byli na večeři v příjemné hospůdce jménem Čeburečnaja, kde opravu podávají čeburky – to je jídlo, které jsem předtím jedla jen na Krymu. Jenže na nás celý večer dorážel jakýsi mladík, který slyšel, že mluvíme česky (naši moskevští přátelé, se kterými jsme tam byli, mluví česky), a chtěl si s námi povídat – nebo se spíš chtěl hádat. Diskuse byla dost obtížná: když se mě zeptal, co mám proti Sovětskému svazu, a já řekla, že to, že nás okupoval, prohlásil to za výplod americké propagandy. A vyčítal nám (tedy Západu, jak výslovně řekl), že chceme Rusku jen ubližovat. Končilo to výhrůžkami, ale myslím, že nebyly míněny úplně vážně. No dobrá, obtížný opilec se najde v kdekteré hospodě všude na světě.

Pro jistotu jsme se v pátek vypravili jinam, do hospody jménem Kružka (tedy Půllitr) o několik kilometrů dál. Vyskytl se jiný opilec – ale velmi podobný. A tytéž řeči: Západ chce Rusku jen škodit, až budeme příště prosit, aby nás Rusko osvobodilo od Němců, za trest nám nepomohou. Byl úporný a hodně neodbytný a zase došlo v podstatě na výhrůžky. Ani v tomto případě nemělo smysl diskutovat, dotěrovy argumenty byly demagogické a jeho neznalost faktů skutečně propastná. Nabyla jsem pocitu, že válka na Ukrajině ruskou společností pořádně a neblaze pohnula hodně protizápadním směrem.

V sobotu jsem navrhla, abychom radši zůstali v hotelu a vyhnuli se tak dalším nesmyslným sporům. O půlnoci se z ulice rozlehl křik: „Ros – si – ja! Ros – si – ja!“ Ulicí kráčeli čtyři výrostci a hulákali jak na lesy; podotýkám, že se žádné mezinárodní sportovní utkání nekonalo.

Seminář v Sacharovově centru zvaném Sacharnica (tedy Cukřenka) byl zajímavý, naši přátelé však nebyli příliš dobré mysli. I ve svém blízkém okolí objevují mnohé lidi, kterým říkají Krymnáši (podle hesla „Krym naš“), s nimiž je věcná diskuse nemožná jako s těmi „našimi“ opilci. Prodemokraticky smýšlející Rusko se scvrkává na hrstku disidentů. To, co jsme viděli na návštěvě, bylo jen malou ilustrací této neveselé reality.

LN, 24.10.2014