Naposledy se vracím k naší nedávné návštěvě Thajska, této zajímavé a hrdé krajiny. Co si náš syn vzal Thajku a my s ženou a druhým synem byli na jeho svatbě, je mi tato země víc než sympatická. Mne osobně oslovila prohlídka Grand paláce, starého sídla thajských králů, kde je toho ke zhlédnutí tolik, že se to nedá všechno absorbovat ani po několika hodinách prohlížení. Nádherné a pro nás exotické stavby a v nich nepřehledné umění řemeslníků dávných i moderních dob. Od mincí až po brokátem a zlatem vyšívané šaty. Jen v královském klášteře Smaragdového Buddhy toho není moc k vidění, zato je tato budova asi Thajcům nejdražší. U stropu, snad aby k němu nemohli turisté, sedí na zlatém trůně malý Buddha vyřezaný z jednohu kusu obrovského smaragdu. Třikrát do roka ho thajský král sám osobně převléká do speciálních šatů, které ma tato socha dle ročních období. Za naší návštěvy byl smaragdový Buddha oděn do šatů pro mokrou sezónu. Jinak v té budově velkého sálu celkem nic není.

Já ovšem nejraději vysedávám s místními lidmi po hospodách a chodím po městě jen tak, to se člověk nejvíce dozví a pozná. Prostě u sklenice položit prst na tep města a charakter lidu. To jsem v Bangkoku mohl dělat na různých úrovních, protože toto město je lidu naprosto plné. V našem hotelu Oakwood na Soi 18 jsem trávil čas střídavě v bazénu s teplou vodou, který je na střeše tohoto devítipatrového "prcka" kolem dokola obklopeného mrakodrapy, a dole v přízemí, kde přímo na chodníku měli zahrádku pro hosty a čepovali pivo. Pivo Singha mi moc nechutnalo, ale Chang (slon) se dal pít celkem s chutí. V zahrádce se dalo diskutovat nejen s personálem, ale i s turisty a sledovat frmol na ulici. Ten je poměrně hustý. Teda provoz. Bangkokští za tím účelem postavili mnohaproudé dálnice, které se prolínají nad normálními ulicemi, a nad tím vším je další betonová spojka, tentokrát železniční, a ta se jmenuje Sky train, tedy Nebeská dráha. To vše však je přeplněné lidmi a stačí všechny lidi posunovat jen za cenu automobilových zácp ,a tak je Bangkok plný motorek. Ty se proplétají zácpami s elegancí Thajcům vlastní a je to skutečně zážitek se na motorce svézt. Což zde není problém. Je tu spousta motorkářů-taxikářů v oranžových vestách. Těm stačí zamávat a za malý obnos se s vámi propletou, kam chcete. Musíte ovšem držet kolena těsně k motorce a doporučuji zavřít oči, protože tito schopní jezdci se proplétají mezi auty s milimetrovou přesností. Trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomil, že to mohou dělat jen proto, protože řidiči aut jim nezávidí a jejich průjezdy podporují nechávaje jim mezi auty mezery k projetí. To by v Praze asi nešlo. Tam by mnozí přiráželi auta od nárazníku k nárazníku, aby ty kurvy motocyklový neprojely...

Na chodnících je plno stánků s jídlem, různými šašlíky, opékáčky a thajská moudrost velí, že maso si tam jeden má dát pouze do oběda. Pak by maso mohlo už být mimo (off). Ve 37 °C to skutečně dlouho netrvá, než se maso zkazí. Vyzbrojen touto informací od svých thajských příbuzných jsem maso nekoštoval a vlastně skoro nic. Vstával jsem pozdě a v hotelu byla snídaně v ceně, smorgasboard, takže jsem se vždy nacpal tam a obědval i večeřel najednou až kolem čtvrté odpoledne. Zatímco já se cpal různými thajskými pochoutkami včetně Changu, má žena se synem chodili na masáže. Ty jsou v Bangkoku v každé ulici a prý vynikající. Potvrdit mohu jen ze spokojeného povzdychávání manželky.

Poslední večer jsme se vydali na tržiště nakoupit dárky pro dceru a vnučku, které s námi na svatbu nemohly letět. Poprvé jsem použil sky train a musím říci, že jsem byl rád, že jsme necestovali daleko. Klimatizace ve vlaku pracovala tak mohutně, že mi už za jednu stanici byla zima! Na Sky train ovšem musí jeden vystoupat po schodech, které vedou z ulice nad dálnici a pak ještě výše k vlakovým nástupištím. Nic pro důchodce. Na těch schodech seděla žebračka, což jsem až do té chvíle v Thajsku nezaznamenal. Byla středního věku a měla s sebou asi pětiletou holčičku. Ta stála vedle maminky a chrastila několika mincemi, které v kelímku už měla. Nedal jsem jim nic, protože jsem věděl, že budu mince potřebovat na vlak. Vše je zde automatizované a plastický lístek, který vás na nástupiště pustí a zase z něj vypustí, si jeden musí koupit u automatu a na to je třeba mincí. Kolik? Podle toho, jak daleko jedete. Mapka vedle automatu vám řekne přesně, kolik to kam stojí. Umínil jsem si však, že na zpáteční cestě holčičku s žebračkou odměním. Co bych také s mincemi dělal, ty nestojí za výměnu zpět na dolary. Měl jsem jich plnou kapsu a toho, co zbyde po zaplacení sky train lístků, se tak ušlechtile zbavím.

Nákupy na tržišti dopadly dobře, nejenže jsme nakoupili lacino, ale nikdo nás neokradl, ani nám nic neukradli, což považuji vždy za vrchol, který jeden může při cestování docílit. Úspěchu jsem ovšem hodně pomohl tím, že jsem měl peněženku v přední kapse a chodil po tržišti s jednou rukou v kapse...

Byli jsme si jisti, že dcera, ale hlavně vnučka budou s dárky spokojeny, a tak jsme se vraceli v bujaré náladě. Té dával základ fakt, že jsem si nepozorován odskočil a vypil na tržišti pár Changů. Takže jsem si v té bujarosti ničeho moc nevšímal a holčičce hodil do kelímku plnou hrst mincí. Překvapilo mě, že mince v kelímku nezachrastily. Vysvětlení bylo prosté. Tohle byla jiná holčička a její maminka nebyla vůbec žebračka, ale spořádaná maminka, která holčičce koupila milkšejk. Pak už mě nepřekvapilo vůbec nic. Ani lání mé ženy, že já vždycky všechno zkazím. A bylo po návštěvě Thajska.