Neviditelný pes

FEJETON: Tenkrát v Moskvě

24.11.2020

Nahoře před vstupem do stanic moskevského metra tenkrát postávali podivní mužští jak vypadlí z Dostojevského románů, dívali se na mne vyzývavě a cvrnkali si ukazováčkem do krku kousek pod pravou čelistí. Děžurná v hotelu, určitě pečlivě prověřená ke své odpovědné funkci, mi vysvětlila, že i v jejich pokrokové, uvědomělé společnosti existují bohužel (k sožaleniju) individua propadlá alkoholismu. Tito lidé hanebným způsobem hledají někoho, kdo by se s nimi složil na láhev vodky, kterou by pak společně kdesi v ústraní vypili.

Ve městě s tenkrát neexistujícími levnými nálevnami, kde byste si mohli dát stakan vodky jen tak vestoje, byla tahle organizace napájení uspokojivě vysvětlena a koneckonců i pochopitelná. Záhadou však ještě zůstávala ona podivná gestikulace. S výkladem přišel až tlumočník, v Kyjevě vystudovaný bohemista. Tady je:

Car Petr I., zvaný Veliký, za onoho času dlel v Moskvě, neboť Petrohrad ještě nezaložil. V lednovém zimním dopoledni vyjížděl z Kremlu na saních, když se jeho koně splašili a vozka ztratil hlavu. S carem to vypadalo špatně, dokonce velmi zle, ale kde se vzal, tu se vzal jakýsi mužik, sebevražedně skočil koním po uzdách, zdivočelá zvířata zastavil a uklidnil. Car kázal, aby se k němu statečný zachránce hned zítra dostavil.

Na chasníka, který hrůzou celou noc ani oka nezamhouřil, čekala v Kremlu listina s velkou pečetí. Text carského dokumentu nařizoval každému bez rozdílu, aby předkladateli tohoto listu naléval kořalky, co jeho hrdlo ráčí, a to zdarma. Mužik, radostí zcela bez sebe, se vzápětí zlískal tak dokonale, že pravzácné lejstro někde ztratil. Když druhý den ráno zjistil, jaké neštěstí ho potkalo, viděl se o hlavu kratší. Ale s vědomím, že už opravdu nemá co ztratit, se vydal k carovi a poctivě vypověděl, co se mu přihodilo. Car, stále ještě v příjemném rozpoložení, přikázal, aby mužikovi vypálili carskou pečeť na krk. „To už neztratíš,“ smál se, „každému jen na tu pečeť ukážeš prstem a musíš dostat nalito zadarmo.“

Nevím, zda oni muži cvrnkající se do krku kousek pod čelistí postávají u vchodů do moskevského metra ještě dnes; nejspíš už nikoli. Ale umím si představit, že také u nás, kdyby byly nadlouho zavřené hospody … zajisté s úplně jinou gestikulací … no, uvidíme. Ale ta legenda je pěkná.



zpět na článek