Loupala jsem brambory a pustila jsem si k tomu televizi. Pouštím ji čím dál tím méně, zejména v době pořadu, který se jmenuje Události, protože to – nebo většinu toho –, co se tam mohu dozvědět, buď už vím, nebo mě to nezajímá. Byla jsem zvyklá se dozvědět, co se stalo přes den, a ne poslouchat, jaké jsou zrovna "trendy". Jenže jsem menšinový divák, či spíš už jen platič koncesionářského poplatku.

Tentokrát jsem ale měla štěstí: z obrazovky na mne vykoukl papež František (toho jména první, jak s oblibou říkám) a oznámil mně i celému světu, že svatořečí dva ze svých předchůdců na stolci svatého Petra. Nebylo to nikterak překvapivé, ale zaujalo mne, kolik lidí v zástupu, který papeži naslouchal, třímalo polskou vlajku. Ani na tom nebylo nic překvapivého, Jan Pavel II. byl přece Polák a jeho svatořečení bylo pro Polsko velká událost, takže se mnozí jeho ctitelé do Říma na tu slávu vypravili. Ta hejna polských vlajek se tedy dala čekat.

Přesto mě to potěšilo: vybavila jsem si, jaké překvapení tehdy před lety zvolení Karola Wojtyly přineslo. Přinejmenším do okruhu lidí, mezi kterými jsem žila. Vašek Benda tehdy prohlásil, že volba Karola Wojtyly nepochybně byla přímým zásahem Ducha svatého, protože něco tak úžasného kardinálové nemohli sami vymyslet (a vyjádřil se o nich s mírným pohrdáním, což jinak nečinil).

Dočetla jsem se také později, že když se o Wojtylově zvolení dozvěděl tehdejší první tajemník polských komunistů, nadechl se a pak vydechl: Matko Božská! Jak autor podotkl, nebyl to zřejmě výraz náboženské úcty, ale prostého (a naprostého) zděšení. V Kremlu zuřili: "Jak jste to mohli dopustit?" ptali se polských soudruhů. Byl to rozhodně první římský biskup, který poznal komunistické praktiky na vlastní kůži.

Jan Pavel II. zcela nepochybně přispěl k pádu komunismu. Stejně nepochybně k němu přispěli Poláci, které zvolení jejich krajana uvedlo v nadšení a povzbudilo. Chystala jsem se do Varšavy a těšila se, jak si tam budu s přáteli povídat a jak jim připomenu verš z jedné písničky, kterou zpíval Mejla: To, co bylo, nezmizelo, stále s námi zůstává… K tomu přece světci jsou: aby nám připomínali, že to, co bylo, nezmizelo.

Ve Varšavě ale na Jana Pavla II. řeč nepřišla: všechna naše povídání se točila pochopitelně kolem Ukrajiny. A taky kolem toho, že mizí svět, v kterém jsme žili. To, co bylo, je pochopitelně stále kolem nás, s námi a v nás, ale posouvají se a mění hodnoty. Když vyslovím slovo "Krym", bývá mi odpovědí, že Krym je beznadějně ztracen, že teď jde o východ Ukrajiny. Hm. Mám si tedy zalepit oči, zacpat uši a vypudit z mysli krymské Tatary, o jejichž budoucí osud mám strach? Mám zapomenout na lidi, které mám ráda? Mám myslet jen na to, co hezkého si můžu koupit a co dobrého si můžu uvařit?

A tak radši tiše prosím Jana Pavla II., aby se přimluvil u Nejvyššího: pomoz, aby lidé nezavírali oči a uši nad křivdami a nespravedlnostmi, které se dějí jiným, a ne zrovna jim! Nikdo z lidí přece není na světě jenom sám pro sebe!

LN, 2.5.2014