28.3.2024 | Svátek má Soňa


FEJETON: Svatba

7.6.2013

Na svatbu do Thajska se těšila především má žena. Ženilo se její nejmladší dítě a to vám potvrdí větší autority, než jsem já, ten nejmladší je vždy maminčin mazlíček. Takže se na svatbě nejen usmívalo, objímalo, ale v případě mé ženy i ronilo. Já jsem brečel také, ale nikoli očima, nýbrž každým pórem svého těla, neb venku bylo 37 °C a ani mráček, i když už měla začít mokrá sezóna. Naštěstí hosté nemuseli být v saku s kravatou, jen v košili. Měl jsem na sobě, prozíravě, svou novou bowlingovou košili, která je dělána ze specielního materiálu. Ten má v horku chladit a v chladnu zahřívat. A skutečně to dělá! Zatímco na mé košili s dlouhým rukávem nebyl pot vidět, kalhoty tak kvalitní nebyly a pot ukazovaly. Zejména zezadu jsem vypadal, jako kdybych si na chvíli sedl do lavoru s vodou...

Tradičně ženichova skupina přichází pěšky z vedlejší vesnice, což ovšem v našem případě nepřicházelo v úvahu, a tak nás thajští přátelé odvedli asi pět set metrů od nevěstina domu po silnici na jih a zde jsme zformovali průvod, který měl za úkol dojít na svatbu aspoň takto, symbolicky. Sice spořádaně, ale též za jarého výskání a zpěvu. Tak jsme juchali a houkali a já vykřikoval "já už ťa nechci, já už ťa nemilujem..." páč mě nic lepšího nenapadlo a dobře jsem věděl, že mi nerozumí nejen Thajci, ale ani má australská rodina...

Svatba je pro thajskou ženu veliká věc. Je to nejen odevzdání se muži a jeho rodině, ale také připoutání muže k sobě. To se symbolicky provádí tak, že se na oddávající dvojici vloží z provázků upletené věnečky, které jsou ale upleteny na konci těch provázků. Mezi dvojicí tak po zbytek obřadu visí provázkové pouto. To na ně vloží jejich rodiče. Třásly se mi ruce, když jsem ten provázkový věneček kladl s mou ženou na hlavu naší budoucí snachy, zatímco její rodiče kladli druhý konec provázků na hlavu našeho syna. To proto, že jsme vše prováděli vkleče nebo sedíce na patách. Jelikož nemohu kvůli zranění z vojny ohnout pravý kotník, bylo to pro mne značné utrpení. Ruce se mi ovšem třásly také proto, že jsem se obával, abychom nevěstě nepoškodili účes. Měla ho krásně vyčesaný s různými ozdobnými sponami a vpletenými květy, že bylo uměním ten provázkový věneček do toho namontovat. Byl bych rád ten úkon přenechal své ženě, ale nesměl jsem. Musí to být prováděno rukama všech čtyř rodičů najednou, což prý zaručuje štěstí mladé dvojici do budoucna. Hádám, že štěstím bylo, že jsem se díky svému bolavému kotníku při tom nezřítil na nevěstu a neponičil její účes...

Nevěsta byla krásná. Ony Thajky jsou krásné a graciózní samy o sobě, ale nadělané a načinčinané vypadají jako panenky. Už od dvou hodin ráno na nevěstě pracoval teplouš, kterého ovšem ve zdejších končinách tak potupně nejmenují, nýbrž šlechetně ho zovou "lady-boy". Tak nalíčit ženskou jako lady-boy prý neumí nikdo a já to rád potvrzuji. Syna sice nikdo nelíčil, ale zato ho oblékli do nádherného obleku s kalhotami ze saténu, které jako pantaloon pumpky končily zahrnuté pod jeho koleny. Jak tam držely, je mi záhadou. Přes bílé sako měl syn úhlopříčně šerpu, takže vypadal jako thajský král na obrazech, které jsou v této zemi vyvěšeny všude. Zatímco však thajskému králi ta šerpa nepadá, mému synovi padala, protože ji měl připevněnu jen na rameni. Klečel jsem většinou za ním, takže mi připadla role neustále mu ji vracet do původní polohy. Jakmile má žena sykla, už jsem narovnával šerpu.

Obřad začal brzo ráno. Přijeli ctihodní buddhističtí mniši, devět jich bylo, a ladně se svezli k zemi, nohy křížem pod sebe, až jsem jim záviděl. Já, který může na zemi sedět jen s levou nohou pod sebou a s pravým kolenem skoro u brady, jinak se zřítím (doleva), což jsem si ovšem zde nemohl dovolit, silně trpěl. Po pravdě, jakž takž sedět se zkříženýma nohama dokážu, teda když se mohu zády opírat o zeď, ale u té seděli mniši, kteří ji nepotřebovali...

Přinesl se mikrofon a mniši začali chant. Tedy monotónní zpěv. Slovo zpěv není přesné, ale lepší překlad slovesa chant neznám. Mikrofon přenášel zpěv ven do tlampačů, které měly velikost autobusu, takže bylo nemyslitelné, aby o svatbě někdo do deseti kilometrů nevěděl. Zde bych měl podotknout, že Thajci si na hlasitost potrpí, a to do takové míry, že se divím, že nejsou všichni už dávno hluší.

Po obřadu nastala krátká hostina pro obě rodiny. Jejich rozvětvenou a naši, reprezentovanou synovými hosty, mnou, ženou a naším druhým synem. Nejprve ovšem jedli mniši, teprve po jejich odchodu svatebčané. Mnichům museli jídlo servírovat rodiče oddaných. Opět jsme museli s ženou držet naběračku oba dva a nabírat rýži i masa s omáčkou dohromady. Nebyli jsme v tom sehraní a bylo to vidět, víc k tomu neřeknu. Do misky pro mnicha se musí vložit tolik, aby se pořádně najedl protože mniši po desáté hodině ranní již zbytek dne nic nejedí. Nesmí se ale vložit tolik , aby mnich něco nechal. To by znamenalo, že mu jídlo nechutná. Určit správnou dávku nám pomáhala snad sestra našich nových příbuzných, která se však nesměla ničeho dotknout. Mnichů se ženská nesmí dotknout vůbec! Jelikož naše rádkyně neuměla ani slovo anglicky, bylo dorozumívání jen posunkové, ale nakonec vše dobře dopadlo a mniši spokojeně odjeli. Na otázku, jestli máme v Austrálii také mnichy, jsem odpověděl že ne, ale že máme spoustu nemakačenků (lay abouts), kteří také nic nedělají. Jestli to bylo správně přeloženo, pochybuji.

Po odjezdu mnichů jsme mohli k jídlu zasednout my a ostatní svatebčané. Po jídle jsme odjeli zpět do hotelu a vrátili se na svatební hostinu až večer v šest hodin. Čemuž jsme byli jen rádi, protože jsme se vyhnuli největší výhni dne, kterou jsme strávili do jednoho v hotelovém bazénu.

Mezitím na poli u domu našich nových příbuzných vyrostlo pódium na lešení a před ním byly desítky stolů a plastikových židlí a na hostinu přišla celá vesnice. Tedy několik set lidí! Všichni se ke stolům nevešli, ale najedli se všichni. Na pódiu vystupovaly různé tradiční skupiny tanečnic a k poslechu hrála hudba přizvaná z Bangkoku. Zpěváci se střídali a pokud jsem dobře počítal, tak byli čtyři. Hudba byla tak hlučná, že mi ještě druhý den zvonilo v uších. Pití si každý přinesl sám. Thajci ovšem pijí jinak než my. Pivo ani víno zásadně nechladí. Prostě naplní sklenici ledem a dolejí ji pivem nebo vínem, co zrovna mají po ruce. Je to sice barbarské, ale hodně efektivní v tom, že se jeden hned tak neopije. Já jsem ovšem značně trpěl, když jsem viděl tchána mého syna, jak si dolévá sklenici plnou ledu kvalitním australským a červeným vínem k tomu, které jsem mu daroval. Trpěl jsem hlavně proto, že kdybych to věděl dopředu, tak jsem mu koupil ne tak kvalitní, ale zato určitě lacinější a ušetřil bych. Smícháno s vodou z ledu by kvalitu nějakého šmejdu mohlo jenom pozvednout...

Pro nás se tchán, který ve vesnici vlastní ledárnu, nechal přemluvit a zařídil nám bednu plnou ledu, kam jsme zahrabali naše pivo.

Po tradičním vystoupení na pódiu nevěsty a ženicha, jakož i jejich rodičů s proslovy, vypukl program naplno. V mém proslovu jsem měl za úkol poděkovat rodině za jejich dceru, která se tímto stala i naší dcerou, což překládal ženich, který thajsky umí. Tou dobou už jsme měli všichni upito a tanečnice na pódiu se změnily z tradičních, hlavně nádherných prstokladových tanců, které my Evropané neumíme ocenit, v tanečnice hříšné. Co ty holky dokázaly naznačit břichem, pánví a zadní částí těla, aniž by se však svlékly, bylo úžasné. Moje žena odkláněla hlavu, jako kdyby se jí to nelíbilo, ale já jsem moc dobře věděl, že jen proto, aby zjistila, jak se to líbí mně. Tak jsem jako nespokojeně brumlal, páč v tom šíleným ryku mě stejně nemohlo být slyšet, ale ve skutečnosti jsem škytal blahem...

Tu noc musel syn zůstat s nevěstou ve speciálním pokoji, kde s nimi spala (jen tu noc!) i tchyně. Jestli je měla hlídat, aby spolu nic neměli, nevím, ale věděl jsem, že přišla stejně s křížkem po funuse, protože její dcera už těhotná byla. To je takovej náš mocovskej styl. My všechno uspěcháme. Like father like son... akorát s tím rozdílem, že ta moje při naší svatbě ještě nevěděla, že už je těhotná. Synovo děvče to vědělo moc dobře a bylo s podivem, jak vkusně jí svatební šaty pasovaly, že to nebylo vidět.

Nejdůležitější hosté z thajské strany seděli u stolu hned za námi s tchánem, ale bez manželek. Ty kmitaly mezi stoly i stojícími vesničany a roznášely mísy jídel, které musely navařit bez nějak viditelné pomoci mužů. Thajská žena to vůbec v manželství nemá lehké co se práce týče. Snad i proto jsou mladé Thajky tak žhavé do sňatků z cizinci.

V nejlepším, když hudba hrála, jsem vstal, vytáhl láhev Johny Walker Black label a věnoval ji stolu s tchánem. Děkovali mi posunkama a já zase jim. Slyšet jsme se v tom rachotu nemohli. Prý jsem si u nich nesmírně šplhl, prozradil mi syn při jedné z nečastých přestávek hlučné kapely. Co mi ovšem neprozradil, byla částka, kterou musel za nevěstu zaplatit tchánově rodině. Anglicky se to jmenuje dowry a český překlad je věno, ale buď už jsem česky dost zapomněl, nebo to mám v hlavě pomíchané, nezdá se mi, že by v tom měl můj slovník pravdu. Věno přece dávali dceři vlastní rodiče, zatímco dowry platí ženich nevěstinným rodičům. V tom je dost rozdíl..

Někdy o půlnoci pro nás přijel autobus a odvezl nás do našeho hotelu. Tou dobou už svatbu opustila snad polovina vesnice, ale na place to moc znát nebylo. Stoly byly pořád obsazeny a taneční plac také.

Druhý den jsme se vrátili k oficielnímu rozloučení. Tchán mě ujistil, že kdybych kdykoli jeho vesnicí projížděl, jsem nejen vítán, ale mohu u něj i bydlet. Ujistil jsem ho, že kdyby někdy někdo z jejich strany navštívil Austrálii ... až teprve v autobuse na cestě zpět do Bangkoku mi došlo, jaký bič jsem si na sebe upletl. Zatímco pravděpodobnost, že bych se kdy znovu trmácel přes tři sta kilometrů do zapadlé vesnice uprostřed severního Thajska, je mizivá, ale že se někdo u nás v Austrálii bude hlásit z rozsáhlého tchánova příbuzenstva té vesnice je víc než pravděpodobné. Však mi tchán při odjezdu dlouho tiskl ruku a říkal, že kdybych věděl o nějakých mladých mužích, kteří by si chtěli vzít thajské děvče, že má ještě čtyři mladá, vdavek s cizinci chtivá děvčata. Slíbil jsem, že když někoho takového najdu, hned ho k němu pošlu.

Slzy mi při loučení ale vehnala do očí nevěsta, vlastně má nová dcera, když se mne opatrně zeptala, jestli mám rád hnědobílé děti...

Mám. Těším se na ně! A bylo po svatbě.