Střední Evropa míří ke svobodě, tak by se asi jmenoval česky film, který měl 3. května (v den polského státního svátku) premiéru v Cieszyně, kousek za mostem od Českého Těšína. Je to polský dokument, který líčí odchod sovětských vojsk ze střední Evropy, především z Polska. A protože už od minule vím, že "Těšín" pochází od slova "těšit", a protože potěšení člověk potřebuje, jela jsem se na tu premiéru podívat.

Bylo to báječné - a během filmu jsem si uvědomila, jak rychle mizí z paměti všelijaké důležité věci, zatímco jiné, třeba méně důležité, v ní zabírají větší a větší místo. Mnohé z těch "mluvících hlav" jsem znala, vlastně jsme je znali a známe asi všichni. A jako v každém dokumentu zachycujícím nedávná desetiletí byli všichni mladí a krásní - a někteří z nich tam události z doby před dvaceti lety komentovali teď, starší a taky krásní. Bylo to "window of opportunity", říkal v debatě po filmu režisér Mirek Jasiňski, příležitost, která se naskytla. Ale mně se tehdy zdálo, že odchod sovětských vojsk je jaksi přirozený, děje se skoro sám od sebe. A to jsem, prosím, měla všechny informace, jaké jsem potřebovala, abych si uvědomila, že to samo od sebe nešlo! Kéž by ten film vysílala Česká televize!

Vzpomněla jsem si v té souvislosti na zábavnou historku. V době Janajevova puče v roce 1991 (o tom je ve filmu taky řeč) mě federální ministr vnitra Ján Langoš vyslal do Varšavy na mezinárodní schůzku na ministerstvu zahraničí. Když jsme vkročili do jednací místnosti, přišel ke mně pomenší zrzek: "Dobrý den. Já jsem Andrzej Ananicz a jsem zástupcem ředitele odboru střední Evropy. Ale byl jsem dřív šéfredaktor časopisu Obóz." Velice mě to rozesmálo: slovo "obóz" znamená česky "tábor" a já totiž byla "dřív" redaktorkou časopisu Střední Evropa, což byl v podstatě český protějšek Obózu. "Takže Obóz zabral ministerstvo zahraničí?" zeptala jsem se. "A Střední Evropa ministerstvo vnitra?" odpověděl mi ve stejném tónu Andrzej. Oba jsme pokývali hlavami a já jsem ještě dodala: "To je ten rozdíl mezi českým a polským pohledem na politiku."

Předtím jsem se v letadle poněkud neshodla s náměstkem československého ministra zahraničí na návrhu prohlášení, který na schůzku vezl: připadalo mi až příliš diplomatické, stálo v něm, že pučisté nejsou představitelé těch nejhorších sil v SSSR (jako by tam byla existovala horší síla než KGB a té přece velel jeden z pučistů generál Krjučkov!). Pan náměstek mi vysvětloval, že přece musíme počítat s možností, že pučisté vyhrají - ale já měla za to, že do Varšavy letíme právě proto, abychom se domluvili, jak by středoevropské země v takovém případě reagovaly. "Víte, řekla jsem mu, radši to těm Polákům nepředkládejte, to se jim nebude líbit." Nu, schůzka probíhala tak, že na návrh prohlášení nedošlo.

A když jsme odcházeli, zeptal se mě pan náměstek: "Vy toho pana Ananicze znáte?" "No, vlastně jsme se nikdy neviděli," odpověděla jsem váhavě. "Ale vlastně se známe - abych tak řekla, známe se z podzemí."

LN, 10.5.2013