Byla jsem ve Vídni na vernisáži výstavy o české šlechtě. Výstava se jmenuje Ve znamení tří deklarací a věnuje se postojům a postavení české šlechty v roce 1938, v předvečer okupace českých zemí nacistickým Německem. Prostory, kam vídeňská univerzita výstavu umístila, byly doslova narvané, člověk se jen ztěžka prodíral od jednoho výstavního panelu k dalšímu, prostě velký úspěch.
Byla jsem člověk zvenku, výstavu, tedy její českou verzi, jsem viděla už předtím, a tak jsem sledovala spíš publikum. Působilo zvláštně, velká část návštěvníků totiž mluvila česky, ale z útržků rozhovorů bylo zřejmé, že z Česka nepřijeli, že jsou ve Vídni doma. No ovšem, ve Vídni přece existuje česká menšina už nejméně sto let a rozhodně není nikterak jednolitá.
Zaujalo mě to, a tak jsem se ráno šla podívat na české velvyslanectví (které je mimochodem rovněž spolupořadatelem výstavy o šlechtě) ještě na jednu výstavu. Ta se jmenuje Vídeňské svobodné listy a z jejích panelů člověk vyčte historii – a dozví se o současnosti – stejnojmenného týdeníku, občas čtrnáctideníku, instituce s názvem Menšinová rada české a slovenské větve v Rakousku.
Zopakovala jsem si, co jsem pozapomněla, nebo na co spíš jen velmi zřídka pomyslím, třeba to, že Rakousko poskytovalo přístřeší lidem v Československu politicky pronásledovaným, a dozvěděla jsem se spoustu věcí, které pro mne byly nové. Nový byl zejména fakt, že tenhle krajanský časopis vychází už sedmdesát let. Máme vůbec v Česku noviny s tak dlouhou nepřerušenou tradicí?
A hlavně na mne dýchla minulost. Ty inzeráty! „Sokolská jednota ,Tyrš‘ srdečně zve na Moravské hody“, „Sokolská župa rakouská pořádá Pochod zdatnosti“, „Po Vídni se všude říká, pivo pij u Kolaříka“... Znovu jsem si vybavila, jak o vídeňské (ale třeba taky mnichovské) české menšině mluvili v 70. a 80. letech čerství exulanti z Československa. Působily tam instituce, které tady komunistický stát dávno potlačil a které byly pro nové příchozí jak z jiného světa. Sokolové, prapory, češství... Žili jsme v jiných světech. Že prý každá emigrantská vlna „zatuhne“ v době, v níž odešla z vlasti. Ty komunity a způsob jejich projevu byly mým kamarádům trochu proti srsti – a ani oni nebyli starousedlíkům zrovna srozumitelní.
Velice mě to zaujalo, soudím, že české velvyslanectví udělalo náramně dobře, když rakouské české komunitě poskytlo prostor. A ještě lepší je, že se výstava má stěhovat i sem, do Česka. Až tu napřesrok bude, určitě se na ni zajděte podívat! Nepochybně zjistíte – stejně jako já – že pod starosvětským povrchem plynou náramně současné vody. A možná vás – stejně jako mne – napadne, že polský i maďarský stát dobře ví, co dělá, když své menšiny v zahraničí podporuje. Existuje snad lepší reklama než to, co českého mohou obyvatelé jiného státu vidět na vlastní oči? Určitě by to byl vhodný námět i pro českou zahraniční politiku...
LN, 21.10.2016