Kamarády si člověk nevybírá," tvrdil Magor s oblibou - zejména když si odněkud přitáhl cizího hospodského kumpána a trval na tom, že jsou kamarádi. Já jsem proti tak fatalistickému postoji protestovala ("huso hloupá!") a říkala jsem, že si člověk nevybírá příbuzné, kdežto kamarády si vybrat může. Časem jsem slevila: uvědomila jsem si, že někoho potkáme za tak vypjatých, neopakovatelných okolností, že přes všechnu odlišnost zůstane naším kamarádem či spíš přítelem natrvalo. Nebo do té doby, než jeden z nás projde tak hlubokou osobnostní či názorovou proměnou, že vyvane i silný dojem z toho, co nás kdysi spojilo.

Osud mi takových přátel dopřál poměrně dost, a nejen v Česku. Mám je roztroušené po světě (většinou postkomunistickém) a jsem za ně vděčná: jsou pro mne určitým zakotvením ve světě. Bezvýhradná důvěra a láska, kterou k nim chovám, mě často nutí začít o některých věcech přemýšlet jinak, pokusit se podívat, jak to vidí oni,amnohdy změnit názor. Často totiž o něčem vědí víc než já - ovšem někdy jsem zasvěcenější já a pak je obvykle přesvědčím. Jako teď s Polskem. Bylo mi divné, proč se mí dlouholetí polští přátelé pořád vracejí ke katastrofě polského letadla u Smolensku, k níž došlo 10. dubna 2010 a při níž zahynul polský prezident (vlastně dva: Lech Kaczynski a poslední prezident v exilu Ryszard Kaczorowski) a plejáda polských významných osobností. Přičítala jsem to tragickým osudovým okolnostem a strašné historické analogii; Poláci mají ke své minulosti hlubší vztah než my, lépe svou historii znají a častěji se k ní vztahují.

Ale dva a půl roku? Pořád o Smolensku? Zeptala jsem se na to při nedávné návštěvě Varšavy, a podivila jsem se. Nejen tomu, co jsem se dozvěděla, ale i tomu, jak málo toho vím, ač se o Polsko zajímám. A přitom se všechny informace dají dost snadno najít...

Smolenská katastrofa - přesněji řečeno postoj k ní - hluboce rozděluje polskou společnost. Ruská strana v podstatě polským vyšetřovatelům neumožnila řádně prozkoumat okolnosti havárie letadla, dosud Polákům ani nevydala vrak. V ruských informacích jsou rozpory, konference expertů, která se nedávno sešla, uvádí, že příčinou havárie byly dva výbuchy, a zkoumání amerických expertů zjistilo možné stopy po výbušnině.

A smolenská katastrofa vnáší do polského veřejného života velmi podezřelé jevy: nedávno majitel novin Rzeczpospolita na přímý tlak polské vlády odvolal jejich šéfredaktora a propustil novináře, který uveřejnil článek o přítomnosti výbušnin na palubě letadla. Článek vyvolal obrovské pozdvižení a redakce musela připustit, že okolnosti nejsou úplně jisté (a po dvou a půl letech a umytí vraku letadla se už nedají dostatečně ověřit). Neomluvitelný je ale nátlak vlády na nezávislé noviny - a také fakt, že se v polských médiích prakticky nedočkal kritiky. Kde je solidarita? Většina médií se s vládou ztotožňuje - ale těch, kdo ji kritizují za to, že se spokojila s chabým ruským vysvětlením, vůbec není málo a neubývá jich; spíš naopak.

LN, 16.11.2012