Se vzpomínkou na Itamar

Potřeboval jsem více času, abych se s tou tragédií vnitřně vyrovnal. Proto píšu až nyní.

Je to tak šílené, absurdní a nepředstavitelné, že tomu člověk, navzdory průkazné skutečnosti, dlouho odmítá uvěřit.

Vnímáme jako nekonečně bolestné, když děti zahynou vlivem něšťastné shody okolností – jako nedávno při dopravní nehodě ve Švýcarsku. Ale přijet před školu a chladnokrevně zavraždit malé anděly? Jen se podívejme do jejich tváří, na internetu je jich víc než dost. Jak řekl izraelský ministr zahraničí Lieberman, něčeho takového se může dopustit jen osoba naplněná satanským zlem.

A vskutku. Pátraní nás vede k islámu, al-Káidě, iracionální nenávisti vůči jednomu národu. Jako by nebylo dost utrpení spojeného s děsivým slovem holocaust. Vraždí nevinné i dnes. Jenom proto, že jsou Židé. A my jsme bezmocní. Ďáblův služebník nakonec sám přišel o svůj bídný život při policejní akci – a co zbývá? Pocit zmarnění, prázdnoty, beznaděje.

I když je nejspíš lepší, že skončil takto. Poslouchat během soudu jeho žvásty o tom, že zabitých bylo málo a že ve vraždění hodlal pokračovat by bylo plivnutím do tváří pozůstalých.

Pamět a jméno. Také tak může přeložit název jeruzalémského památníku Jad Vašem zasvěceného obětem šoa. Je v něm zakódována morální povinnost všech civilizovaných lidí: nezapomenout.

Také nevinní z Toulouse měli svá jména.

Myriam Monsonegové bylo osm let. Ariyeh Sandler a jeho bratr Gabriel měli ještě méně. Šest a tři. Jejich otci Jonathanovi bylo třicet. "Vraťte se domů!," volala jejich matka u čerstvého hrobu v Jeruzalémě. Nekonečné zoufalství se bezpochyby dotýká srdcí každého z nás.

Židovský národ přežil nacistické vyhlazování, před ním vyhnanství, ghetta, pogromy. Dnes izraelská pospolitost doma i v diaspoře čelí hrozbám terorismu. Nelze nepřipomenout paralelu: krveprolití v osadě Itamar na Západním břehu, historickém Samaří. Stalo se před rokem, v březnu 2011. Rukou vrahů zahynuli manželé Fogelovi a jejich tři děti. Věk nejmladšího? Tři měsíce. Jejich vina? Byli to Židé, kteří chtěli pokojně žít ve své pravlasti. Vrahové? Arabští muslimové.

Na tuto noční můru mnozí kolem nás dávno zapomněli. Masakr před školou Ozer Hatorah v Toulouse ji znovu připomíná. Oběti jednoho i druhého vraždění spočinuly ve svaté zemi – a nad hroby se vznáší otázka, jaké poučení by si svobodný svět z nejvyšší oběti nevinných měl vzít.

Slova izraelského vicepremiéra Mošeho Jaalona: "Myslím, že dnes přinejmenším ve Francii lépe chápou realitu, s níž je Izrael konfrontován při zajišťování své sebeobrany."

Doufejme, že nejen tam.

Stejskal.estranky.cz