Měla jsem minulý týden shon, ani fejeton jsem nestihla napsat. Napřed byla ve středu v Praze konference k ceně Václava Havla, kterou porota pro letošek přiřkla ázerbájdžánskému právníkovi, předsedovi organizace, která monitoruje průběh voleb Anaru Mammadlimu. Přijet si pro ni nemohl, protože sedí v ázerbájdžánském kriminále.

A ve čtvrtek ráno jsem letěla do Varšavy na setkání Center pluralismu. To je od začátku devadesátých let síť organizací – dneska už spíš jednotlivců – z východní Evropy a republik bývalého SSSR. Pro mne to bylo setkání s přáteli, které nevídám často, ale které dobře znám a s nimiž si rozumím.

Seminář měl téma „25 let – nedokončená práce“. Snažit se klestit cesty demokracii a pluralismu je, shodli jsme se, nekonečná práce a museli jsme s lítostí konstatovat, že jsme zase na začátku. Kolem stolu seděli dva europoslanci (z baltských států), jeden čerstvě propuštěný politický vězeň a nositel loňské ceny Václava Havla (z Běloruska), bývalý a současný předseda hlavní ázerbájdžánské opoziční strany Musavat, politici a novináři. Víc než polovina z těch lidí si za komunismu odseděla nějakou dobu v kriminále. Trochu legrační mi přišlo, že je to zvláštní vzorek, podle kterého se dá odhadnout stav demokracie v jednotlivých zemích.

Seminář byl smutný i veselý: jak jsme jeden po druhém popisovali, jak to chodí u nás doma, zněla kritika a kritika. Občas to bylo srdcervoucí, třeba když Mustafa Džemilev vykládal o krutých domovních prohlídkách u Krymských Tatarů nebo když Sergej, který přiletěl z kazašské Almaty, konstatoval, že se vrací domů jako do cizí země, protože 85 procent kazašských obyvatel podporuje ruského prezidenta Putina.

Nakonec jsme se ale shodli, že netřeba věšet hlavu: koneckonců za komunismu bychom se u jednoho stolu sejít nemohli nejen z politických důvodů, ale už proto, že jsme nemohli cestovat. Ve většině našich zemí nejsou političtí vězni. Mráz vane z Kremlu, na tom se nic nezměnilo, jen tlak na nějakou dobu polevil a teď znovu zesiluje. Před rokem 1989 neexistoval internet, e-maily, Skype, Facebook ani jiné vymoženosti, které jsou sice často zaplavovány nesmysly, ale umožňují nám okamžitý kontakt.

Na druhé straně měl za studené války Západ tvrdší postoj... Nojo, my chápeme, že je lepší se dohodnout, že válka nemá žádný smysl, nikdo z nás o žádnou válku nestojí. Jenomže dohodnout se s velmocí, jejíž představitelé lžou, až se jim od pusy práší, taky moc nejde. Výsledek byl prostý: ve Varšavě, v zemi Solidarity, jsme se shodli, že budeme prostě dál dělat, co jsme dělali a děláme, nebudeme věšet hlavu a nadávat na poměry, ale snažit se změnit aspoň trochu, co se změnit dá. Málo? Nám to nepřipadalo zrovna málo.

LN, 10.10.2014