Jako turista má člověk jisté povinnosti, k nimž patří zhlédnout pamětihodnosti místa, které navštíví. Nejsou to jen významné budovy, náměstí a ulice, ale také muzea. V San Francisku třeba muzeum beatniků, kam jsem se „povinně“ vypravila. Je hned za rohem od slavného Ferlinghettiho knihkupectví City Lights, pojmenovaného kdysi v roce 1953 podle Chaplinova filmu Světla velkoměsta. Za prohlídku stojí už samo knihkupectví, je to prostředí pro knihomola, jako jsem já, na první pohled úchvatné, ale na druhý skličující: obhlížím regály a vidím, co všechno nedokážu odvézt do Prahy, nejen proto, že bych to nezaplatila a neunesla, ale i proto, že bych neměla čas si to přečíst. Za rohem řádil, jak to má být, nevelký hudební festival a ulice byly kvůli jeho rozradovaným návštěvníkům div ne neprůchodné.

Muzeum je spíš malé, ale podnětné, hlavně pro mou generaci. Stáří má kromě různých nešvarů jednu značnou přednost – člověk si pamatuje věci, které ti mladší nezažili, a tudíž si je pamatovat nemohou. A tak jsem před obrovskou fotkou dvou naháčů cudně si zakrývajících ohanbí nostalgicky vzpomínala, jak jsem dychtivě četla, co z beatnické literatury vycházelo v českém překladu. Lawrence Ferlinghetti, Startuji ze San Franciska (1964), Jack Kerouac, Říjen v železniční zemi (1963), Gregory Corso, Mokré moře (1964) – a to jsou jen knižní vydání, jimž předcházely různé překlady ve Světové literatuře i jinde, které už podle data identifikovat neumím.

Byla to doba, kdy nebyla moderní americká literatura tabu, jako byla dlouho předtím a dlouho potom. A byla to literatura provokativní i ve svobodnější Americe, natožpak v komunistickém Československu. Po Občanu Brychovi, Nástupu a jiných kouscích povinné četby působili beatnici, jako by se otevřelo okno a do dusné místnosti zavanul svěží vítr. Studenti v roce 1965 dobře věděli, proč v Praze zvolili králem majálesu Allena Ginsberga – a policisté zase dobře věděli, proč ho z Prahy vypověděli. Byl to souboj volnosti s nesvobodou – samozřejmě nadsazený a samozřejmě zjednodušený, ale tak to přece bývá vždycky, ne?

Šedesátá léta v Československu jsou kapitola sama pro sebe, a když na ně vzpomínám, nevybaví se mi žádné knížky, ale děvčata na ulicích – mají boty se kolenům a sukně jim sotva přikrývají zadek, kráčejí s urputným výrazem a skoro na všem jsou květiny. San Francisco je město hippies, jejich památka se s beatniky jaksi propletla a za jejich památkami a stopami sem přijíždějí poutníčci z celé Ameriky – a když tak na sebe koukám, z celého světa. Potloukají se po Haightu a Ashbury a sní (tedy připadá mi, že sní) o hesle „Make love, not war“, které před padesáti lety hýbalo mladou generací nejméně dvou kontinentů, a občas vypadají, jako by přijeli strojem času rovnou z té doby. A to si ani nechci představovat, jak to tady bude vypadat, až vypuknou po padesáti letech ty největší akce „léta lásky“...

LN, 23.6.2017