Oslavě Dne české státnosti jsem se nevěnovala, zajímavější pro mne bylo setkání s ázerbájdžánským opozičním novinářem a bývalým (a dost možná také budoucím) ázerbájdžánským politickým vězněm. Vyprávěl, jak vypadalo referendum, které v Ázerbájdžánu právě proběhlo – možná jste, milí čtenáři, ani nepostřehli, že tam nějaké referendum bylo. Já skoro taky ne: Ázerbájdžán je daleká malá země s obyvateli, o kterých málo víme, jak kdysi řekl významný britský politik v souvislosti s Mnichovem o Československu.

Bylo to příjemné setkání, i když jsme si povídali o věcech věru neveselých. Sledovala jsem jako pozorovatelka v Ázerbájdžánu nejedny volby a mé poznatky by se daly shrnout větou, kterou před lety naše pozorovatelská skupina uvedla svou zprávu: „Především musíme říci, že z našeho pohledu vůbec nešlo o volby.“ Rysy voleb samozřejmě ta představení mívají – například neexistuje jediná kandidátka, jaká bývala desítky let (nejen) v Československu, zdánlivě si mohou voliči vybrat, a také to dělají. Pak se ovšem uzavřou volební místnosti, otevřou se urny, a protože voliči nemohou členům volební komise koukat pod prsty, výsledky vůbec neodpovídají tomu, o čem voliči rozhodli. Právě v Ázerbájdžánu bývá zvykem protahovat vyhlášení volebních výsledků několik dnů, během nichž probíhají neveřejná jednání, aby držitelé moci věděli, jaké nové lidi si mohou dovolit bezpečně vpustit do parlamentu, a které strany a politici zůstanou mimo soutěž.

V referendu samozřejmě politické strany nesoutěží, tam mají voliči odpovědět na otázku. V tomto případě bylo otázek devětadvacet, už jen jejich poctivé zodpovězení by zabralo víc než čtvrt hodiny. Nebudu je tady vypočítávat, ostatně by se ani do jednoho fejetonu všechny nevešly. Šlo v zásadě o zvýšení prezidentských pravomocí, což je samo o sobě dost směšné, v Ázerbájdžánu má totiž prezident formální a zejména neformální moci podstatně víc než třeba prezident Spojených států. Rada Evropy návrhy ústavních změn, které kladný výsledek referenda věštil, kritizovala: naruší podle ní rozložení mocí ve státě. Tedy formálních mocí.

Průběh referenda se nijak nelišil od průběhu voleb, kterých jsem byla svědkyní: fungoval „karusel“ – to je „kolotoč“, při němž autobusy vozí skupiny lidí od jedné volební místnosti ke druhé a ti všude vhazují do uren „patřičné“ odpovědi, někde k tomu slouží též členové volebních komisí, a pak se za zavřenými dveřmi „počítají výsledky“. Tentokrát ázerbájdžánské úřady napočítaly více než čtyřicetiprocentní volební účast. Podle opozice nedosáhla ani pěti procent, přičemž platnost referenda vyžaduje účast čtvrtiny voličů, dvacet pět procent. A nepozoruji, že by mezinárodní společenství protestovalo, „kaviárová diplomacie“ prezidenta Ilhama Alijeva zjevně dokáže své a ázerbájdžánská opozice patrně nikoho nezajímá... Stydím se.

LN, 30.9.2016