Návštěvu archivu Hooverova institutu jsem si naplánovala, už když jsem se do San Franciska chystala. Pro lidi, kteří se podobně jako já zajímají o dějiny komunismu, je to místo takřka posvátné. Už proto, že všichni velcí anglosaští historici, kteří píší o komunismu, tam proseděli spoustu hodin, jak lze zjistit z poznámek v jejich knihách. A měla jsem k návštěvě ještě další důvod: před lety jsem se totiž na jedné mezinárodní konferenci seznámila s kurátorem východoevropských sbírek této instituce a myslím si, že se staří známí nemají zanedbávat.

Do Stanfordu jezdí ze San Franciska každou hodinu vlak a od vlaku vás do kampusu zavede bezplatný autobus, který jezdí tak často, že ani nestojí za to studovat jízdní řád. Pan Maciej se na mne k mé radosti pamatoval a připravil mi na uvítanou dáreček: seznam materiálů, které má Hooverův institut o Československu. Jsou tam velezajímavé věci, například obří archiv Radomíra Luži, velikánská sbírka Josefa Škvoreckého, ale také velká sbírka Pavla Žáčka, jejíž originály jsou podle popisu ve Státním ústředním archivu v Praze.

To mě tedy zaujalo. Sama mám také ve Stanfordu svůj box, prodala jsem před léty nějakou svou korespondenci a spoustu fotografií a dostala jsem třicet tisíc korun, což pro mne byly obrovské peníze. Žáčkova sbírka ale obnáší 36 krabic – to by musel být archiv Žáčkovic rodiny spoustu generací nazpět. A tak jsem se zeptala, jestli bych si nemohla Žáčkovu sbírku prohlédnout. Ale jistě, pravila paní archivářka, stačí vyplnit badatelský list. A měla radost, byla jsem totiž první, kdo chtěl kdy ty papíry vidět.

Mé překvapení bylo veliké. Krabic byly dva třípatrové vozíčky a kromě kopií tisíců a tisíců evidenčních karet, desítek tlustých personálních spisů někdejších estébáckých pohlavárů, bezpočtu rozkazů, plánů práce a čtvrtletních či ročních hodnocení v nich byly taky třeba výslechové protokoly Alojze Lorence, Petra Žáka a Františka Kincla. Helemese! To jsou přece materiály z roku 1990 – copak ty jsou volně k mání?

Začala jsem papíry prohlížet podrobněji. Zhruba na polovině z nich je razítko „Archiv MV – Vyžádáno úředně“. A razítko „Za správnost“ s datem naznačuje, že byly vydány dávno před účinností nového archivního zákona, který zpřístupnil skoro všechno. To ovšem nejspíš znamená, že originály oněch kopií získal Pavel Žáček jako státní úředník, dokonce policista. A nepoužil je jen k účelu, pro nějž byly poskytnuty. Trestní zákoník tomu říká „zneužití pravomoci veřejného činitele“.

Musím přiznat, co se mi moc přiznávat nechtělo: pro krádeže dat, o kterých si myslím, že by měla být veřejná, mám jisté pochopení. Mockrát jsem o tom přemýšlela, když jsem pracovala na ministerstvu vnitra i později. Ostatně zákonodárci dali Pavlu Žáčkovi za pravdu: co bývalo tajné a leží v archivu ve Stanfordu, je dnes makulatura – skoro na všechno se může každý docela legálně podívat. Jen mám pocit, že by člověk, který jednou zradí úřední loajalitu, už nikdy neměl pracovat ve státní správě.

LN, 12.11.2010