Před týdnem jsem se tu zmínil o namibijském kmeni Himbů. Psal jsem Poslední slovo před cestou do Afriky a předpokládal jsem, že u Himbů uvidím v chýši televizor napojený na solární panel a že tam uslyším "už bez toho neumíme žít". No a všechno bylo jinak.

Celá Namibie je jiná, než jsem si představoval po návštěvě tří afrických zemí – Keni, Tanzanie a JAR. Obrovská země, vezměte dvě Německa, přidejte Rakousko a Česko se tam ještě vejde. Na té ploše žijí dva miliony lidí, prý je to dnes už víc, snad čtyři. Bývalá německá kolonie, pak anglická (jezdí se vlevo), od roku 1990 samostatný stát. Himbů je patnáct tisíc a žijí na severu země, částečně v Namibii, částečně v Angole. Bavil jsem se o nich s Namibijcem, který nás vozil džípem po dunách pouště Namib v okolí Walwis Bay.

"Himbové jsou pohodáři," vyprávěl mi. "Mají svůj život. Zajímají je jenom jejich stáda. Neposílají děti do školy. Chodí polonazí a nic jim nechybí."

Vyprávěl mi to za volantem obrovitého Toyota Land Cruiseru a bylo zřejmé, že má k těm lidem respekt, snad až obdiv, možná i špetku závisti. Hodně jsem o Himbech četl a slyšel a bál jsem se nejen televizoru v chýši, ale hlavně toho, že degenerovali na úroveň turistické atrakce. Že z nich bude nějaká africká Lúčnica, jak se to stalo Masajům. A ono to tak nebylo.

Skutečně žijí svým životem, a vůbec ne v izolaci. Polonazí chodí i ve městech na ulici, můžete je potkat i v hlavním městě Windhoeku a když je chcete vyfotit, pošlou vás k africkému šípku. Žádné solární panely, žádné televizory. Navštívili jsme vesnici dvacet kilometrů od města Opuwo. Zdá se vám, že je to tisíc kilometrů od nejbližší zděné budovy. Ve vesnici jenom ženy, nabarvené červenou hlinkou, vlasy spečené hlínou a tukem do umně propletených provazců. Opravdu zde cítíte tu pohodu, o níž mi vyprávěl řidič land cruiseru. Jsou zde ženy a plno dětí, také nahatých a nabarvených načerveno. No amezi nimi holčička oblečená v tričku. Seděla na zemi a psala něco do sešitu. Očividně sem patřila, ostatní děti s ní komunikovaly. Ptal jsem se člověka, který nás doprovázel, co to má znamenat. Pokrčil rameny.

"Ona se chce učit číst a psát. Tak se učí."

No a bác ho, je po idyle. Zírám na Evu, jak chroupe jablko poznání. Hada nevidět. Kdo jí co nakukal, kdo ji svedl?

Díváte se na to dítě a mysl se vám propadne do mlýnice pocitového i racionálního zmatku. Namibie je převážně křesťanská země, 75 procent obyvatel umí číst a psát, anglicky se tu děti učí ve škole a je to druhý, mnohdy první mateřský jazyk. Windhoek nebo třeba to Opuwo, to jsou města, jaká vidíte kdekoli na světě, se vším všudy. Jenže ti Himbové žijí v ohromném klidu a životní pohodě. Dívám se na holčičku se sešitem na klíně a mám chuť jí ho vytrhnout z ruky:

"Koukej ze sebe stáhnout to pitomý triko a namaž se červenou hlínou a nedělej ostudu!"

Je to tak. Jsem zmatený a nedokážu si odpovědět, zdali přece jen není nejlépe sedět ve stínu a pást kravky. Ten řidič land cruiseru nezářil štěstím proto, že umí číst a psát!

LN, 21.5.2012