Nejsem přítelkyní víry ve všelijaké přízraky, myslím, že se zásahy vyšší moci do našich životů projevují jinak než tím, že se zjevují duchové a dějí se věci, které nelze přirozeně vysvětlit, ale posuďte sami. Překládám už dost dlouho slovník sovětských disidentů (bylo jich hodně, víc, než byste řekli) a minulý pátek jsem v tramvaji viděla člověka, ke kterému bych se za jiných okolností nadšeně vrhla. Ale že by se Vladimir Bukovskij – jehož knihu si ještě k tomu zrovna čtu – projížděl pražskou tramvají? To je, račte uznat, pitomost. Samozřejmě se to dá vysvětlit běžnou podobností a tím, že člověk vidívá to, co by podvědomě vidět chtěl. Dobře.

Jenomže pak přijedu domů a ve schránce mám lístek, že si mám na poště vyzvednout zásilku. Vyzvednu ji, otevřu obálku a uvnitř kniha. Ne sice o ruských disidentech, ale o ruských „nepokorných“. První, na koho jsem se podívala, byl Anatolij Marčenko (nemusím snad ani dodávat, že jsem ten den překládala slovníkové heslo právě o něm). Nemá snad potom člověk uvažovat o tom, že kolem něj krouží přízraky toho, čím se zrovna zaměstnává? Kdybych si tu knihu koupila, bylo by to celkem normální, překladatel často potřebuje nakouknout do knih, které se vztahují k tomu, co zrovna překládá, ale ona mi přišla sama od sebe poštou!

Tak snad radši k té knize. Jmenuje se Zvolili svobodu, což je krásný a pro mnohé těžko srozumitelný název: jak mohl někdo v Sovětském svazu zvolit svobodu jinak, než že utekl za hranice? V té zemi přece svoboda nebyla! Jenže autorka Ivana Ryčlová moc dobře ví, jak to myslí – a velice jí rozumím. Vytvořila portréty lidí, kteří se nesmířili s nesvobodou a dělali, co mohli, aby jednali svobodně. Při čtení jsem si lebedila – je to věru jiný jazyk, než jaký používá slovníkové heslo: bohatý a vynalézavý, vůbec ne suchý a odtažitý. (Nechci tím ani dost málo shazovat jazyk slovníků a encyklopedií, je to prostě jiný žánr.) A nejde jen o jazyk, i když číst dobře napsanou knížku je prostě radost, jak ví každý čtenář.

Je také nesmírně povzbudivé číst o lidech, kteří neadorují moc a nepodlézají jí, kteří se snaží prosadit svou i s rizikem, že se jim to nepodaří a že si ještě zadělají na pěkný průšvih. A že občas budou muset udělat něco, co se jim setsakra nelíbí – třeba se doprošovat u mocných, aby pochopili, že divadlo nebo časopis jsou důležité a musí se jim nechat jistá míra svobody i v obludně nesvobodném režimu.

Hlavních hrdinů, tedy těch portrétovaných, má kniha sedm: básnířku Annu Achmatovovou, Alexandra Tvardovského (a jeho časopis Novyj mir), Jurije Ljubimova (a jeho divadlo Na Tagance), písničkáře Alexandra Galiče, spisovatele Julije Daniela, již zmíněného politického vězně Marčenka a spisovatele Sergeje Dovlatova. A pak řadu dalších, ne tak známých, kteří těmhle gigantům pomáhali. Vydalo ji brněnské nakladatelství CDK a já mu za ni (a za to, že mi ji poslalo) z celého srdce děkuji.

LN, 10.8.2018