Ve čtvrtek 28. ledna bylo Juriji Dmitrijevovi šedesát pět let. Zda a jak je oslavil, samozřejmě nevím, Dmitrijev totiž sedí ve vězení – byl odsouzen k třinácti letům za údajné sexuální obtěžování. Kauza je to neobyčejně nepravděpodobná, poněvadž původní odsouzení odvolací soud zrušil, což se v Rusku stává jenom naprosto výjimečně, a při dalším soudu dostal tři a půl roku, což odvolací soud zvýšil na třináct let. Ruská lidskoprávní organizace Memorial a noviny Novaja gazeta přesvědčivě dokazují, že obvinění je vykonstruované a celé trestní stíhání zástupné.

Ve skutečnosti jde o to, že Dmitrijev je režimu nepohodlný. Strávil polovinu života hledáním a objevováním bezejmenných hrobů a těch, kdo v nich odpočívají, pomohl odhalit část neblahé stalinistické minulosti. Na sklonku devadesátých let objevil opuštěné a zapomenuté pohřebiště Sandarmoh v Karélii, kde bylo na deseti hektarech pohřbeno na devět a půl tisíce lidí víc než padesáti národnosti. Byly to oběti stalinských čistek. A tím to zdaleka nekončilo!

Jenže časy se měnily. Jak se vědomí o jeho objevech šířilo a zároveň vztah ruských úřadů k sovětské minulosti a ke stalinismu postupně dostával pevnější podobu, stával se z Jurije Dmitrijeva stále nepohodlnější svědek. Nakonec úřady zřejmě usoudily, že nejlepší bude vylít na nežádoucího hledače a objevitele pořádný kýbl špíny… Jeho případ však ještě není u konce: právníci Memorialu se hodlají obrátit na Evropský soud pro lidská práva a Dmitrijeva se zastává řada významných mezinárodních osobností. Kéž by to pro něj ve vězení přece jen bylo jistou útěchou!

Ve středu jsme si připomínali oběti holokaustu a já bych k tomu mezinárodnímu výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim chtěla poněkud atypicky přispět. Loni jsem přeložila knihu Grzegorze Górného a Janusze Rosikoně, která se jmenuje „Spravedliví. Jak Poláci zachraňovali Židy před holokaustem“. Ta kniha připomíná druhou, jasnější stránku temných let nacistické zvůle. Připomíná lidi, kteří pomáhali Židům určeným k vyhubení, navzdory tomu, že tím ohrožovali sebe i celou svou rodinu. Jsou to příběhy většinou tragické, ale přesto povzbudivé – a myslím, že dnešní tíživá doba nám jasně říká, že povzbuzení potřebujeme. Příběhy o lidech, v nichž nebezpečí ani předsudky nezadusily lidskou solidaritu, o lidech, kteří se odhodlali nepodílet se na „konečném řešení“, ale naopak mu vzdorovat.

V Polsku bylo takové rozhodnutí nebezpečnější než v okupované západní Evropě: když někdo ukrýval Židy v západní Evropě, mohl dostat pokutu nebo jít před soud. V Polsku byl bez soudu popraven i s celou rodinou. A přece mají Poláci nejvíc „Spravedlivých mezi národy“ – lidí, kteří zachraňovali Židy za těch nejtěžších podmínek. Izraelský památník Jad Vašem nalezl dosud přes šest tisíc Poláků, kterým ten čestný titul udělil, to je víc než čtvrtina všech takto vyznamenaných.

LN, 29.1.2021