Ještě než odjedu do Varšavy, musím se důrazně ohradit. Zaslechla jsem v rozhlasovém vysílání slova předsedy KSČM Vojtěcha Filipa o tom, že odpor proti zvolení Zdeňka Ondráčka do čela parlamentní kontrolní komise je „horší než zákaz povolání za bývalého režimu“. Ten výrok mě pobouřil: na to, jak tehdy „zákaz povolání“ vypadal, se pamatuji docela dobře. Vysokoškolsky vzdělaní lidé nesměli působit ve svých profesích, ale zato mohli s menšími problémy třeba topit v hotelu, což znamenalo vozit v kolečku uhlí (až devadesát koleček za směnu) a přikládat do kotle. Srovnávat něco takového s tím, že by někdo musel být „jen“ řadovým poslancem, mi připadá nechutné. Že by člověka někdejší bití demonstrantů kvalifikovalo ke kontrole bezpečnostních služeb? Ale běžte!

Radši se budu těšit do Varšavy. Tento týden tam proběhne mohutná oslava, připomínající jeden z „polských měsíců“. Termín „polské měsíce“ je samozřejmě známý v Polsku, u nás pramálo. Když se u nás řekne „srpen 1968“, každý chápe, že jde o okupaci Československa. A když se v Polsku řekne „březen 1968“, taky tam každý chápe, oč jde.

V březnu 1968 polští studenti a intelektuálové masově vystoupili proti kulturní politice a omezování občanských svobod (mimochodem je mimo jiné inspirovalo právě probíhající pražské jaro). Bezprostřední příčinou byl příkaz stáhnout z repertoáru Národního divadla ve Varšavě představení Dziadů klasika Adama Mickiewicze v režii Kazimierze Dejmka. Zákaz byl vcelku pochopitelný, hra obsahovala řadu protiruských narážek, na něž publikum bouřlivě reagovalo. Ukázalo se však, že pro značnou část společnosti byl nepřijatelný – studenti začali sbírat podpisy pro návrat Dziadů do repertoáru a 8. března se konala velká manifestace na nádvoří Varšavské univerzity. Násilně, bitím manifestujících a zatýkáním, ji rozehnala policie a tzv. dělnický aktiv, což byli většinou příslušníci Státní bezpečnosti, které tam dovezly podnikové autobusy. Nato se vzbouřila řada vysokých škol v celém Polsku, studenti manifestovali a stávkovali, a policie konala. Byla řada zatčených, většinou záhy propuštěných, ale padly i tvrdé tresty. Bylo rozpuštěno několik univerzitních kateder – profesoři ani intelektuálové totiž nezůstali v protestu pozadu za studenty – a stovky mladých lidí putovaly ze škol na povinnou vojenskou službu.

Nejstrašnějším důsledkem března však byla mohutná „antisionistická“ (čti antisemitská) kampaň, provázená inscenovanými schůzemi nespokojených pracujících a končící emigrací asi třinácti tisíc lidí, kteří nedokázali ve vládou vyvolaném antisemitském ovzduší dýchat, byli propuštěni z práce anebo se prostě báli. Připomenutí března 1968 i jeho důsledků je jistě na místě, škoda jen, že je provázejí ostré spory o to, kdo z tehdejších aktérů má právo veřejně vystoupit a kdo ne, jež znovu svědčí o hlubokém rozdělení polské společnosti podle dnešního politického klíče.

LN, 9.3.2018