V úterý odpoledne jsem byla v evangelickém kostele svatého Salvátora na pražském Starém Městě. Bylo 7. října a v kostele se shromáždilo pár desítek lidí, aby si připomněli druhé výročí násilné smrti ruské novinářky Anny Politkovské. Vzpomínka byla pěkná, i když jsem ji nezažila až do konce – musela jsem odejít.

Nevzpomínalo se jen na Annu Politkovskou, ale i na další novináře zavražděné v Rusku v posledních letech. Přítomní novináři dostali papír se jmény z každého roku, a vždycky přišli k mikrofonu u oltáře a přečetli je. Na mne vyšel rok 2004 – devět jmen, z nichž jsem předtím znala jen jediné. Začínalo se ale rokem 2000 a najednou jsem uslyšela „Těpsurkajev“. Okamžitě jsem si vzpomněla, že jsem o Adamu Těpsurkajevovi a jeho zavraždění v Čečensku četla – vlastně překládala. Popsal ho jeho strýc Hassan Bajev:

„Tu noc, kdy se střílelo, byli oba bratři, Ali i Adam, u sousedů na televizi. Byli nerozluční a do té doby spali co možná každou noc jinde, aby se vyhnuli ruským tajným službám. Tentokrát však udělali výjimku a zůstali dvě noci na jednom místě. Náhle tam vtrhli tři maskovaní zabijáci, zkropili místnost kulkami a zasáhli Aliho do nohy a Adama do břicha a do slabin. Pak vrazi zmizeli stejně rychle, jako se objevili.“

Vybavilo se mi to skoro doslova a cítila jsem se strašně. Vybavilo se mi také, že autor knihy, chirurg, který už v té době z Čečenska uprchl do Spojených států, příhodu uvozuje větou: „Je to pro mne tak bolestné, že o tom sotva mohu psát.“ Adam Těpsurkajev nebyl žádný terorista ani podvodný obchodník, byl novinář a pracoval pro agenturu Reuters. Jeho zprávy o válce v Čečensku samozřejmě nebyly Rusku po chuti... Rusku – komu v Rusku? Vražda se samozřejmě nikdy nevyšetřila, jako se ostatně nevyšetřila až na jednu či dvě výjimky vražda žádného novináře, jejichž jména se v úterý v kostele četla.

Rozhlédla jsem se. V kostele bylo možná o něco, ale jistě ne o moc víc lidí, než bylo těch přečtených jmen – jenže pořadatelé si zdaleka nebyli jisti, zda je jejich seznam zavražděných ruských novinářů úplný. S hrůzou jsem poslouchala další roky a další a další jména. Většinu z nich jsem slyšela poprvé. A bylo mi jasné, že za každým z těch jmen se skrývá stejně strašný příběh jako ten, který jsem překládala, a že každý z těch mrtvých měl někoho, pro koho bylo zavraždění jeho blízkého právě tak bolestné, jako bylo pro Hassana Bajeva zavraždění Adama.

Přečetla jsem svých devět jmen, počkala na konec seznamu z letošního roku a na jméno Magomeda Jevlojeva. To byl ingušský novinář a majitel internetového serveru ingushetiya. ru, kterého letos na konci srpna odvezli policisté z letiště v ingušském Magasu a pak ho s prostřelenou hlavou vyhodili z auta. Prý vyšel z policejní zbraně náhodou výstřel. To určitě!

Bylo to na mě nějak moc. Vyšla jsem z kostela a šla Pařížskou k právnické fakultě na tramvaj. Svítilo ještě slunce, na místě někdejší Stalinovy sochy se pohupoval metronom, nad řekou kroužili ptáci – a bylo jim to úplně jedno.

LN, 10.10.2009