Kam až ze svého místa na úpatí hory dohlédnu, obraz je stejný. Uběhlým časem, deštěm a padlým sněhem vybílené kmeny mrtvých stromů leží jeden vedle druhého na zemi až k obzoru. Jsou seřazeny jak vojáci - spodním kmenem míří všechny do jednoho místa. Tím místem je za mnou v mracích schovaná hora. Sem tam se chmýří kolem ní trochu rozplyne. Není to příjemný zaoblený kopec. Jsou to zlověstné, k nebi trčící zubiska skal. Ta hora je vrahem všech těch povalených stromů. Některé z nich leží i za obzorem, kam mé oko ani nedohlédne. Ohlížím se přes rameno opatrně na horu. Pokuřuje si svými štěrbinami ve skalách. Podřimuje.

Hora se jmenuje Svatá Helena, Mount St Helens. Hora je sopka, která se rozhodla v květnu 1980 vybuchnout. V dvanácti státech kolem státu Washington tehdy ucítili velmi silné otřesy a padal na ně sopečný prach. Slunko se jen ztěžka prosmýklo paprskem skulinou v ošklivém mraku, který přikryl čtvrtinu Ameriky.

Když jsem tam stál já a díval se na tu spoušť kolem, sopečný prach už dávno přikryl krajinu. Všechno kromě poražených stromů bylo tehdy, deset let po výbuchu Svaté Heleny, šedé. Šedé, kam jsem se jenom podíval. Nevím už, jestli to bylo přímo tam, nebo při cestě z místa zkázy; jak se mně honily hlavou myšlenky, vybavily se mně momentky ze starých žurnálů v kině, kdy v modrých košilích, s hrdým úsměvem na tváři pochodovali svazáci pod rudými vlajkami s portréty svých bohů. Jednou z nejúdernějších, odhodláním čišících písní byla „Poručíme větru, dešti“. Byli ti svazáci seřazení jako ty padlé stromy pod Horou svaté Heleny.

Typy lidí se opakují. Ti nahoře zmíněni, aspoň většina z nich, zpívat museli. Co si o pitomostech svazáckých písní mysleli, byla věc druhá. Dnešní svazáci, promíchaní i s tvory prošedivělými, honosícími se mnohdy akademickými tituly, však o své důležitosti na této Planetě ani nezaváhají. Rozhodli se, že všechno bude po jejich, kdyby i na chleba nebylo. V tom mají pravdu. Nebude. . .

Geologové říkají, že eventuelni výbuch kráteru v Yellowstonu má potenci zastavit život na polovině Země. Já mám to místo velice, velice rád. Tu vytryskne k nebi syčící gejzír, tu zase, hned u silnice, vidíš bublat vřelé bláto. Bizoni se toulají prérií a v řekách čekají pstruzi na tebou naservírované mušky. Vlčí volání v noci zní jako pozdrav z jiných, dalekých světů.Tepna matičky Země je tak blízko, že její puls ucítíš, když položíš ruku na z borovic spadlé jehličí. Vzpomenu na zlověstné předpovědi vědců, vzpomenu na zkázu, kterou jsem předtím viděl kolem Svaté Heleny.

Kam se podějí ti zpívající svazáci, k čemu bude Pařížská smlouva o dirigování života na Zemi, kam zalezou všichni ti uřvaní zelení hlupáci, když si Země v Yellowstone upšoukne? V nastalé tmě bude pro ty, kteří to přežijí, nejvyhledávanější adresou okolí Dukovan. Lojové svíčky budou mít cenu zlata a litr nafty do generátorů bude dražší, než flaška stoleté whisky. Přeživší Gréty a co ještě zbude z dnešních, celou společnost do středověku ženoucích zelených teroristů, si možná, možná najdou ve světýlku od svíčky ve slovníku význam slova pokora. Kopřivami zarostlé, v polotmě seřazené solární panely přikrývající svými řadami kdysi úrodná pole, budou dnešním ekoteroristům připomínat ty seřazené mrtvé stromy kolem Svaté Heleny. Budou taky připomínat jejich aroganci a neúctu k práci těch před nimi. Budou připomínat ty, kteří ke svému obrazu zkomolili a zneužili významu slova progres za účelem uchopení moci. 

Výbuch Svaté Heleny docela před nedávnem byl jen malým upozorněním nejen jim, ale všem, kteří slovo pokora vypustili ze svého slovníku.