Každý z nás má jinou představu, jak se dá ve zkratce zobrazit válka. Někomu se vynoří před očima tanky, jinému útočící muži, někdo si představí mrtvé, někdo další zase bombardující letadla. Pro mne bylo a nejspíš už zůstane obrazem války město Agdam v Náhorním Karabachu. Přesněji řečeno to, co z města Agdam u hranice neuznávané republiky Náhorní Karabach zbylo. Je to nesmírně skličující pohled: trosky zdí, které se táhnou do všech stran, kam až oko dohlédne. Některé jsou vysoké po kolena, jiné až do výše ramen. A nikde ani živáčka.

Tiše jsem doufala, že karabašský konflikt zůstane „zamrzlý“, protože účastníci sporu o tuhle zemi-nezemi o rozměrech snad jednoho našeho kraje se nedokážou dohodnout. Ázerbájdžán chce území zpět, představitelé i řada obyvatel Náhorního Karabachu tvrdí, že chtějí svou samostatnou republiku, a Arménie sice stát-nestát neuznává, ale podporuje ho vojensky i finančně.

A teď konflikt už poněkolikáté zase vypukl a nevypadá to vůbec nadějně. Turecko jeví ochotu Azerům pomoci, Rusko by asi nejradši pomáhalo oběma stranám a pro většinu světa je Náhorní Karabach vzdálená zemička s obyvatelstvem, o němž „nic nevíme“. Znepřátelené státy se rozhodně smířit a dohodnout nehodlají – a já mám strach, aby jako Agdam, kde už desítky let nikdo nežije, nedopadla i jiná karabašská města.

Mezinárodní společenství už o Karabachu jednalo, dokonce dospělo k dohodě, která sice nebyla nikdy naplněna, jak se to s dohodami uzavřenými v Minsku stává, ale na jejímž základě bylo uzavřeno příměří. Příměří se občas porušuje, naposledy vypukly boje před několika lety, ale trvaly jen čtyři dny – žádná válka, jen větší přestřelka. K přestřelkám tam občas dochází, ale zatím z nich nic velkého nebylo – čímž nechci říct, že není škoda každého lidského života!

Ano, evropské společenství bude o situaci v Karabachu jednat, ale dost pochybuji, že vymyslí něco, co by zastavilo boje, Evropská unie nemá na dění na jižním Kavkaze valný vliv. To, co se tam děje a bude dít, je v rukou aktérů a nanejvýš ještě Turecka a Ruska. Představa, že by se ty dvě obří země rozhodly, že si to rozdají v maličkém Arcachu, jak si Náhorní Karabach oficiálně říká, je děsivá, tiše se modlím, aby se to nestalo. Zároveň se ve mně ale rodí strach o jiné státy-nestáty na území někdejšího Sovětského svazu. Co kdyby se i v Podněstří, Abcházii nebo Jižní Osetii někdo rozhodl, že změní situaci? Když vidím, co se děje na východě Ukrajiny, v Doněcké a Luhanské republice – anebo to, jak strašně bezmocní jsme proti běloruskému diktátoru Lukašenkovi –, jímá mě beznaděj. Jistě, v každé zemi mají rozhodovat zásadně a vždy její obyvatelé – jenže copak v Arcachu, v Arménii nebo v Ázerbájdžánu rozhodují obyvatelé? A copak si v Bělorusku opravdu obyvatelé zvolili drtivou většinou Lukašenka, který jejich naprosto nenásilné protesty potírá tak krutým a bezohledným způsobem?

LN, 2.10.2020