Česká republika podepsala s Austrálií dohodu o vyplácení důchodů občanům, kteří buď mají dvojí občanství, nebo mají nárok na důchod v obou zemích. Z české strany by se mohlo zdát, že smlouva je nevýhodná, protože se vztahuje i na občany, kteří v České republice odpracovali jen málo let a kteří před podepsáním smlouvy neměli v Česku nárok na nic. Tak tomu ovšem není. Oba státy podepsaly dohodu, aby nevyplácely někomu penzi dvakrát, tedy ze dvou stran a to je výhodné pro obě strany. Uvedu příklad. Česko-australský občan, který pracoval většinu života v republice, a tudíž má nárok na českou penzi, se ke konci života stal australským občanem a jelikož v Austrálii dostane penzi každý občan a nezáleží na tom, jestli tu pracoval nebo ne, zde záleží jen na dosažení důchodového věku, takový šťastlivec má nárok na dvě penze. Podepsáním dohody mu toto privilegium končí.Z Prahy sice dostane svůj důchod, ale Austrálie mu k němu přidá jen takovou částku, aby se dostal na úroveň ostatních australských důchodců.

Čímž jsem vyjevil fakt, že v Austrálii mají důchod všichni důchodci stejný (kromě politiků, to je ale trochu bolavé téma,které by potřebovalo vysvětlení samo o sobě, a tak je nechám na jindy). Tím tento stát moudře předchází tahanicím o tom, kdo pracoval za svůj život déle, lépe a kolik si vydělal za posledních pět let, jak tomu je v Česku. Kde, slyšel jsem z různých stran, se dějí na stát habaďůry a na posledních pět let, dle kterých se důchod vypočítává, si mnozí najdou kamaráda, příbuzného a vůbec vlivnou osobu, která dotyčného zaměstná za tučný peníz, byť i jen na papíře, a nadstandardního důchodu je dosaženo. Snad je i možné mít vlastní firmu a těch pět let si vyplácet nadstandardní výplatu, i kdyby si na daně měl pan majitel vypůjčovat. Leč zanechám dohadů a vrátím se k vlastnímu tématu této úvahy.

V Austrálii začal místní úřad sociálních věcí (Ceterlink) honit australské důchodce českého původu, aby si o důchod v Česku zažádali. A honit je začal dost agresivně hroze jim, že pokud tak neučiní, zastaví jim vyplácení důchodu zdejšího!

Dozvěděl jsem se to tak, že jsem mluvil s kamarádkou českého původu (kamarádi většinou už žádný důchod nepotřebují...), která mi vše nejen vysvětlila, ale ještě se divila, že ji Centerlink zatím neoblažil dopisem. Divil jsem se také, protože ani já jsem ještě od nikoho nic nedostal, i navrhl jsem, že si na Ceterlink oba zaskočíme a věc prozkoumáme. Tam jsme zjistili, že kamarádka žádnou pomoc při získávání českého důchodu od nich nemůže očekávat, neb není jejich klient. Jinými slovy, jelikož je výdělečně ještě činná a Centerlink jí tudíž žádný důchod nevyplácí, byť i měla na důchod léta, nemůže od nich očekávat, že jí s něčím pomohou. To zde podotýkám jen proto, abyste snad, milí čtenáři, nezískali dojem, že u nás v Austrálii máme spravedlivější řád nebo milosrdnější byrokraty. Pokud jste se v této zemi dokázali živit sami a zkrátka se o sebe postarat, nemáte nárok na nic, ani na pomoc při vyplňování dotazníku z cizí země, který notabene musí Centerlink potvrdit razítkem.

V mém případě to bylo trochu jiné, neb jsem v abecedě až od M a zatím na mne nedošla řada. Takže mně také byla na místě odmítnuta pomoc. Jelikož jsem však brzo měl do republiky jet na dovolenou, našel jsem si na internetu žádost o český důchod sám a rozhodl se, že si vše v Praze vyběhám. Žádost jem vyplnil, zanesl na Centerlink, neb česká strana vyžaduje jejich razítko, a tam zjistil, že žádost musím nejprve odeslat na internacionální oddělení Centerlinku v Hobartu. Toto město je hlavním městem ostrovního státu Tasmania v australském Commonwealthu. Přibližně dva tisíce kilometrů od místa, kde bydlím. Ti prý žádost odešlou odtamtud sami.

Co mi zbývalo? Poslal jsem to, na vše zapoměl a odjel na dovolenou do Prahy. Tam jsem se setkal s kamarádem stejně starým jako já, který mi prozradil, že do důchodu se pro náš ročník započítává i experimentální devátá třída, kterou jsme oba absolvovali. Tehdy se chodilo do základní školy osm let, ale náš ročník, 1945, a po nás ještě jeden (1946) měl na vybranou a mohli jsme chodit i do nově vznikající deváté třídy. Po nás už byla devítka povinná po všechny ročníky. Nevím proč, ale systém rozhodl, že kdo z našich ročníků ten extra rok v letech 1960 a 1961 udělal, má právo si jej připočítat ke svým odpracovaným letům.

"Jseš tady," řekl kamarád "proč si to nevyběháš?"

Výbornej nápad, proč ne? Nejprve jsem si zajel na odbor sociálního zabezpečení, který se nalézá dvě stanice autobusem ze smíchovského nádraží. Vystál jsem frontu a dozvěděl se, že žádost o důchod z Austrálie ještě nedorazila, ale pokud chci, mohu doložit svou docházku do deváté třídy v roce 1960 a oni, úředníci sociálního zabezpečení, ji k žádosti přidají, až z té daleké země dorazí mé papíry. Jelikož si úřednice na počítači před sebou našla nejen jak se jmenuji, ale i mé rodné číslo a kde všude jsem pracoval, bylo mně záhadou, proč tam nemůže najít i to, že jsem v roce 1960 skutečně chodil do deváté třídy v základní škole "U Nádraží" ve Vršovicích. Ne, to musíte doložit vy. Jak? Vysvědčením! Proboha, kde já po více než padesáti letech seženu vysvědčení z deváté A? Tak si zajeďte do školy...Výbornej nápad! Autobusem zpět na Smíchov, metrem (s přestupem) na náměstí Míru, odtud tramvají do Vršovic a pěšky kolem stadionu Bohemians do známé ulice Vršovická, dříve třída Sboru národní nezpečnosti (SNB) a ještě dříve třída Krále Jiřího... a tam mi vrátná, která mě dál nepustila, sdělila, že oni mají záznamy jen od roku 1962... Na otázku proč, když jediní, kdo z nás starých bývalých žáků mohou něco potřebovat, jsou ti, co chodili do školy v letech 60 a 61, se mi nedostalo odpovědi.

Tramvají přes Nusle na Tylovo náměstí a metrem (s přestupem) na Smíchov a autobusem dvě stanice na Odbor sociálního zabezpečení.Fronta, vystál jsem ji.

Co teď? Tak si zajeďte do Národního archivu. Kde to je? V Chodovci...

Autobusem zpět na Smíchov, metrem (s přestupem) na náměstí Želivského a odtud autobusem opět přes Vršovice, ale tentokrát kolem stadionu Slávie do polí (za mého mládí), kde dnes stojí jihoýchodní okrajová Praha. Zde cizince nepotkáte, kromě mne teda, který jsem se zoufale potácel mezi novostavbami, neb autobusová trať do Chodovce má v okruhu nejen Chodovec, ale i Chodovou a Chodov. Proboha, kdo se v tom má vyznat!?Naštěstí ještě umím česky, a tak jsem nakonec, upotácen, vstoupil do impozantně pastelovými barvami pomalované budovy, kde se archiv nachází. Na vrátnici chtěl muž v uniformě občanku. Dal jsem mu australský pas. Pečlivě si jej opsal a pak mi podal vizitku, kterou jsem si musel připnout na prsa. "Návštěvník", stálo na ní.

Prosím vás, kde bych tu mohl dostat potvrzení, že jsem chodil do školy... To já vám neporadím. A nemohl byste někam zavolat...?Nemohl.

Takto nevybaven žádnou informací jsem bloudil rozsáhlou halou a vyptával se kolemjdoucích i studujících, již posedávali kolem, kam bych měl jít. Nikdo nic nevěděl, až jsem narazil na bytost, která si byla jista, že to v této budově určitě není. Poradila mi ale, ta dobrá bytost, že by to mohlo být v budově Archivu pro Prahu-město. Ta se nalézá jen pár set metrů za touto budovou a je mezi ní a naším archivem ještě jedna budova. Být to v Rusku, tak jsem si fakt klekl a políbil jí boty!

A v tom archivu pro Prahu to skutečně bylo. Už na vrátnici měli natisknuté žádosti, stačilo vyplnit a že mi to do 14 dnů pošlou. Ale to už budu v Austrálii, uteklo mi. Jo vy jste z Austrálie? Tak to né! Tam to posílat nebudeme, musíte uvést adresu v republice. Musel jsem celou žádost napsat znova a místo své australské adresy uvést adresu bratra, který bydlí v Praze.

Ten skutečně po dvou týdnech potvrzení o mém studování v deváté A základní vzdělávací školy "U Nádraží" ve Vršovicích obdržel a promptně poslal na Odbor sociálního zabezpečení jak domluveno. Já jsem se mezitím vrátil domů do Austrálie a zavolal do Hobartu na internacionální oddělení našeho Centerlinku. Tam mi sdělili, že moji žádost ještě neodeslali, že mají moc práce.Na dotaz, kdy to teda odešlou, mně bylo mým služebníkem (public servant) sděleno, abych se nestaral, že až to odešlou, tak mi dají vědět.

Takže, abych to shrnul. V Hobartu mají moji žádost o částečnou českou penzi, ale nevědí, kdy ji do Česka dokážou odeslat. V Praze mají potvrzení, že jsem v Česku chodil do deváté třídy. Jestli mi ten penzijní doplatek vypočtou jen podle toho jednoho roku, tak to moc slavné nebude.