Asi rok po anexi Krymu jsem byla v Moskvě a večer jsme šli s kamarády do hospody. Přifařil se k nám jakýsi domorodec, který slyšel, že mluvíme česky, a po obligátní otázce – „Vy za Krym?“ (Vy jste pro Krym? – rozuměj: Vy jste proti tomu, aby byl Krym ruský? Vy jste proti anexi?) – se rozpoutala obligátní hádka. Nebylo to poprvé, i šla jsem si raději ven zakouřit. Jenže ten ruský občan za chvilku přišel za mnou, taky si chtěl zakouřit, ale zjevně chtěl pokračovat ve sporu. Nebavilo mě zase znovu vysvětlovat, co jsem už opakovala nejednou, a tak jsem na otázku, co my, Češi, máme proti někdejšímu Sovětské svazu, odpověděla, že nás v osmašedesátém roce okupoval a že mi to dodnes vadí. „Okupoval? My jsme vás zachránili!“ zvolal nevěřícně můj společník. „Nepotřebovali jsme zachraňovat,“ namítla jsem. Urazil se. „Tak dobře, tak až vás bude příště obsazovat Německo, vykašleme se na vás a nepomůžeme vám.“ Poděkovala jsem a vrátila se dovnitř s úžasem, jak úporně se ten propagandistický plk už skoro půl století drží v lidové paměti. Oni snad opravdu věří, že nás tenkrát Německo chtělo obsadit!

Opravdového „okupanta“ jsem potkala někdy před deseti dvanácti lety v Tbilisi. Taky to bylo v hospodě, kde jsme seděli s přáteli, a přisedl si k nám známý někoho z nich, Gruzín. Mile se na mne usmál a řekl mi, že v Československu byl, že byl v Praze a v Plzni, a pochválil, jak krásná jsou to města. Zeptala jsem se, kdy je navštívil. „V roce 1968,“ pravil. Neodolala jsem a škodolibě jsem se zeptala: „Na tanku?“ Naštval se: „Jo, na tanku. Co si myslíš? Byli jsme stejní nevolníci jako vy. Byl jsem na vojně, nikdo se mě na nic neptal – to jsem se měl kvůli vám nechat zastřelit za nesplnění rozkazu?“ Koukala jsem na něj s takovým úžasem, že se zasmál, a dali jsme se do řeči o tom, co si kdo z nás tenkrát v mládí myslel. Bylo to pro mne jako zjevení, říkala jsem si, že bych si měla dávat pozor na jazyk – ale kdybych do něj byla nerejpla, jistě by se byl tak vehementně neohradil a neotevřel by mi výhled na stránku srpna 1968, která mi do té doby naprosto unikala.

Ještě na jiný pohled na srpnovou okupaci jsem narazila teď při překladu slovníku disidentů. „V době pražského jara podporoval demokratické změny v Československu, byl jedním z autorů otevřeného dopisu členům KSČ a československému národu, v němž jim autoři gratulovali ke změnám, k nimž v zemi docházelo. Napsal také osobní dopis Alexanderu Dubčekovi s návrhy týkajícími se obrany země v případě sovětské intervence. Tento dopis předal československému velvyslanectví v Moskvě,“ píše se v hesle o generálu Petru Hryhorenkovi, který se se sovětským režimem rozešel, strávil skoro rok na nuceném psychiatrickém léčení a jako disident se velmi významně podílel na obraně práv Krymských Tatarů. Ten dopis bych si dost ráda přečetla. A taky bych ráda věděla, co na něj řekl Alexander Dubček, pokud ho vůbec dostal.

LN, 17.8.2018