To ví snad jenom Amnesty / v jakým tu žijem neštěstí, napsal svého času Magor. Myslel samozřejmě Amnesty International, organizaci, která se od šedesátých let minulého století zastává politických vězňů. Má po světě miliony členů, stoupenců a přispěvatelů, a za komunismu to byl pro nás, kteří jsme s režimem nesouhlasili, takový světlý bod, malý zázrak. Dopisy, které českoslovenští političtí vězni dostávali do vězení, byly nesmírně povzbudivé, připomínaly jim, že nejsou zapomenuti a že nejsou sami, že jejich osud zajímá nejen jejich rodinu a okruh přátel, ale i lidi, které nikdy nepotkali. Že se snaží ulehčit jim trápení a nesouhlasí s tím, aby byl někdo vězněn za své postoje a nenásilné činy směřující k obraně lidských práv. Také pro rodiny vězněných byly dopisy a dárky od Amnesty povzbuzením, a mnohdy významnou pomocí.

Ale – proč píšu „tehdy“? Světlým bodem v občas velice neradostném světě je přece Amnesty i dnes! Těší mne a trochu dojímá, že existují lidé, kteří nejsou lhostejní k nespravedlnosti a cizímu utrpení a kteří jsou ochotni obětovat nějakou chvíli na dopis či dokonce přispět nějakou korunou – a ještě víc mě těší, že kampaně Amnesty občas oblomí různé státníky a úředníky a vězeň je propuštěn.

Amnesty International se dnes už nevěnuje jen vězňům, ale snaží se také chránit a prosazovat práva uprchlíků a imigrantů, usiluje o odstranění diskriminace a o boj proti chudobě, a snaží se vzdorovat dalším nespravedlnostem. Nezanedbatelný účinek má na vlastní členy a podporovatele: připomíná jim křehkou součást lidskosti, na niž v honbě za kdečím až příliš často zapomínáme: soucit a lidskou vzájemnost. Člověku náramně prospívá na duchu, když přemůže svou sobeckost, lenost a lhostejnost a když na světě nevidí jen sebe a své pohodlí.

Děsí mě představa světa, v němž každý dbá jen o sebe, případně o sebe a své nejbližší, zabouchne za sebou dveře a nechá všechno ostatní venku, ať se to tam třeba zblázní. Ty miliony nelhostejných zlidšťují náš svět, účinně brání tomu, aby se z něj stala džungle, ve které jsou slabší odsouzeni vymřít.

Česká sekce Amnesty vznikla v roce 1991 a věnuje se tomu, čemu se věnují ostatní pobočky po celém světě. Nejsilnější jsou pobočky v Británii a ve Skandinávii, v zemích se silnou a zažitou demokratickou tradicí. Nejde ale jen o počty, počítá se přece každý hlas.

Ve středu 10. prosince byl Den lidských práv a Amnesty International zahájila největší lidskoprávní kampaň na světě, maraton psaní dopisů. V České republice se budou společně psát dopisy na více než dvou stovkách míst, to je hodně.

A třeba zrovna ten váš dopis nebo finanční příspěvek někomu pomůže ve chvíli, kdy by si zoufal.

LN, 12.12.2014