Pobyla jsem tři dny na festivalu Colours of Ostrava a vrátila jsem se velice spokojená – absolvovala jsem na pár scénách několik velezajímavých diskusí, potkala spoustu velezajímavých lidí a moc jsem nezmokla. Takže velice spokojená, ale taky ukrutně unavená. Návrat do všedního dne provázela umořená tupost. Tedy pokud se vůbec dá nyní mluvit o nějakém všedním dni: v pátek ráno jsem se dozvěděla o dalším teroristickém útoku, v sobotu o pokusu o převrat v Turecku – bezmála aby měl člověk strach pustit si rádio.
Vysoukala jsem se v pondělí z postele, usedla k počítači, s obavami si pustila rádio a tupě jsem čuměla do obrazovky. A co neslyším? Zpravodajství a komentáře ke zprávě Světové antidopingové agentury WADA o tom, jak ruské úřady pomáhaly dopingem ruským sportovcům k vítězství na olympijských hrách v Soči. Nesmírně mě to pobavilo, zřejmě mi únava nějak změnila vnímání, správně bych přece měla být pohoršená. Místo toho jsem se ale nahlas rozesmála.
Měla jsem totiž dojem, že si v rozhlase – či vlastně v té zprávě – spletli žánr. Tajný otvor ve zdi laboratoře? Kágébák – totiž pardon, příslušník Federální bezpečnostní služby – převlečený za instalatéra? Jsme v realitě, nebo v nějakém politickém thrilleru? Zasnila jsem se ve vzpomínkách na devadesátá léta, kdy jsem politické thrillery hltala a pak si lebedila v rozhovorech s podobně postiženými kamarády. Naučilo mne to milovat spiklenecké teorie a zařazovat je do příslušného žánru: v knížce se dá naplánovat a vyřešit všechno, autor si hezky přiřadí příčiny k následkům a nenápadné skryté podněty ke světodějným účinkům... V životě to tak přímočaré obvykle nebývá.
Velezábavnou výměnu vzorků odebraných ruským sportovcům za vzorky „čisté“ k mému žalu vystřídaly přesnější informace o tureckém puči. Pocit reality-nereality ale přetrvával. Kdyby to byl román, určitě by se ukázalo, že si puč objednal sám panovník, aby se mohl vypořádat s každým, kdo ho podle jeho názoru ohrožuje. No dobrá, v životě to nebývá tak přímočaré, ale fakt mám věřit, že desítky tisíc učitelů chystaly politický převrat, pročež museli být propuštěni? Nabyla jsem dojmu, že mě svět prostě a jednoduše vodí za nos a že si radši počkám, jak to všechno dopadne. Pojedou ruští sportovci na olympijské hry do Latinské Ameriky? (Zatím nevíme.) Zavede turecký prezident výjimečný stav? (Zavedl.)
Únava ze mě spadla, pustila jsem se do práce a najednou byl večer. Přistoupila jsem ke knihovně a vyhlížela si něco ke čtení před spaním. Něco, co mi pomůže připomenout nemístné ranní rozjaření z ruského dopingu a toho falešného instalatéra? Nelsona DeMilleho? Johna le Carrého? Nebo radši Fredericka Forsytha? Rozhodla jsem se ale pro něco jiného a vytáhla Dějiny Turecka. Možná bude rozumnější si přečíst něco o Atatürkovi. A pak mě celou noc ve snu zuřivě pronásledovali tři pašové, kteří v poslední fázi řídili Osmanskou říši.
LN, 22.7.2016