Name-dropping, to je krásný anglický výraz. Znamená, že dotyčný se rád ohání jmény lidí, o nichž kdekdo slyšel, on či ona je ale zná, a to pokud možno intimně, jestliže tomu člověku uvěříme. Ta jména mu, jakoby mimochodem, od té pusy upadnou, proto se tomu také říká name-dropping. Pokud k něčemu takovému dojde jednou, dvakrát, člověk nemá důvodu nevěřit; konečně každý máme nárok na to se s někým znát, můžeme mít třeba i pár sousedů, kteří jsou celebritami. Když se ale těmi jmény pohazuje příliš často, pojímáme podezření. Říkám si, bylo by to name-dropping, kdybych teď před vámi utrousil pár jmen, jmen lidí, které jsem osobně nepoznal, s nimiž jsem se ale náhodně potkal? No, třeba mi to projde!

Bylo to nedlouho před posledními vánocemi, jel jsem nakupovat. Zastavím na světlech. Je tam taková dost složitá křižovatka, jedna ulice vede od nás ke středu města, jiná také k městu, ale přes dálnici, další také na dálnici, ale ven z města. Jsou tam samozřejmě přechody pro chodce a navíc je tam také přejezd pro cyklisty, kteří od toho místa mají k použití stezku vedoucí do města. Jak tam stojím, vedle mne se zastaví cyklista, který také čeká, až dostane zelenou, aby mohl jet na tu stezku. Hlavu má jen asi metr od mé hlavy. Hledím na něho otevřeným okénkem, připadá mi ten obličej nějaký povědomý. Říkám, si, tenhle ksicht přece znám, nejspíš z televize. Že by nějaký herec? Koukám dále, kolo má super-nadupané, to muselo stát tisíce a tisíce dolarů! Pak mi to najednou došlo. Cadel Evans, vítěz té poslední Tour de France, první Australan, který tohle dokázal! Evans někde v této oblasti bydlí. Na Tour se občas podívám, tady u nás se to vysílá uprostřed noci, tihle hoši tam jezdí přes Alpy, Pyreneje, kolem hradů a zámků, nádhera, zejména když člověk nemůže spát. Tento týden už se zase jezdí letošní závod, proto jsem si na tuto příhodu vzpomněl. Evans uviděl, že jsem ho poznal. Zašklebil se na mne, vypadal přitom skoro jakoby šlapal na vrchol nějakého alpského průsmyku a mlel už z posledního. Nejspíš ale má ten obličej takhle permanentně vymodelovaný, jak také jinak, to jsou přece nějaké kopce! Potom dostal zelenou a byl pryč. Já jsem musel ještě chvíli čekat, přitom si říkat, no, mohl jsi mu něco říct, aspoň pár obdivných slov, tak nějak po australsku: "Hello Cadel, good on you, mate!" Aby viděl, že to jeho věčné šlapání někdy někam vede!

Když už jsem se tu dal do toho name-droppping, připomíná se mi jiná příležitost, kdy jsem také zničeho nic narazil na známou osobnost. Bylo to v Praze, tuším, že v roce 1996. Právě jsem sešel tou známou cestou, od muzea až dolů na Můstek. Kolem spousty lidí, hlavně turistů, nejvíc z nich Taliánů, podle toho jak to kolem mne brebentilo. Najednou uprostřed toho Babylonu zaslechnu angličtinu, a to ne jen angličtinu ledajakou. Nejenže byla nanejvýše kultivovaná, ale i ten mužský hlas, který ji s perfektní dikcí pronášel, mi připadal známý. Pohlédnu tím směrem a v tom shluku vidím starého pána v doprovodu dvou dam o něco mladších. Stojí jen asi dva, možná tři metry ode mne, okamžitě jsem ho poznal. John Gielgud! Tedy Sir John Gielgud, v tu dobu už ho královna Bětka posejřila. Jeden z nejznámějších anglických herců 20. století, podle mnohých prý nejlepší Hamlet všech dob. Herecký kolega Sir Alec Guinness kdysi o jeho hlase prohlásil, že zní jako stříbrná trubka ztlumená hedvábím. Připadal mi tento Gieldgud sice nějaký menší, než by měl být, nedlouho předtím jsem ho ale viděl ve filmu Arthur, kde hrál vedle Dudley Moorea, který byl kromobyčejným prťousem. Takže to bylo asi trochu zkreslené. Nikdo z davu ho zřejmě nepoznal, jenže mimo Anglii a USA Gielgud přece jen tak moc známý nebyl, a Taliáni? Pro ty by to asi musel být Mastroianni! Gielgud postřehl, že jsem ho poznal. Zahleděl se mi do obličeje, trošinku přivřel oči a malinko přitom pohnul hlavou ze strany na stranu. Že jako nemám spouštět žádný povyk. To bych byl ale stejně neudělal, k této příležitosti by se ani žádné name-dropping nebylo hodilo, před kým také, před těmi Taliány? Pohledem jsem ho přesto ujistil, že mu rozumím a že jeho anonymitu respektuji. Pohledem mi poděkoval a otočil se zpět ke svému dámskému doprovodu. Takto se skončila krátká rozmluva beze slov, mezi hvězdou jevišť a stříbrných pláten a jedním skromným hercem malých rolí, který se strašně nerad ohání jmény.

Sir Arthur John Gielgud zemřel asi čtyři roky nato, bylo mu 96.

Autorovy osobní stránky: http://www.voyenkoreis.com