Už před nějakou dobou jsem si do kalendáře zapsala, že 5. prosince to bude sto padesát let, co se narodil Józef Piłsudski, a že bych to měla připomenout, protože to nejspíš nikdo jiný neudělá. I vydala jsem se začátkem tohoto týdne na besedu o Piłsudském, jenže mě tam nepustili, neb jsem neměla pozvánku. No, pozvánku jsem si neobstarala, poněvadž jsem nevěděla, že beseda bude jen po zvané, byla to tedy moje chyba. A tak jsem odcházela přecpanými ulicemi přeplácanými předvánoční výzdobou a měla jsem vztek na sebe i na svět, který se zas jednou ukázal být složitější, než jsem si myslela.

Ale radši k tomu Piłsudskému. Do zvolení Karola Wojtyly papežem by bezkonkurenčně zvítězil ve všech polských průzkumech a anketách dotazujících se na největšího Poláka dvacátého století, kdyby byly svobodné. A dodnes je osobností podobně legendární jako u nás T. G. Masaryk. Oba jsou nepochybně právem pokládáni za zakladatele státu, oba založili legie bojující za první světové války po boku mocností Dohody. Oba měli ve své zemi obrovskou autoritu. A tak jako byl Masaryk nazýván „tatíčkem“, říkali Poláci Józefu Piłsudskému důvěrně „dědek“ – tedy ne že by ho tak na ulici oslovovali, v tom jim bránila úcta. Podobností by se našlo víc – a daly by se z nich vyvozovat docela zábavné paralely a protiklady v českých a polských přístupech k dějinám, ke státnosti a podobně.

Totéž ovšem platí i o rozdílech mezi oběma slavnými muži. O Masarykovi se traduje, že byl bytostný demokrat – Piłsudski v roce 1926 uskutečnil státní převrat, což se za demokratické označit vskutku nedá. Masaryk byl univerzitní profesor, Piłsudski byl voják. Masaryk fakticky založil vlastní stranu, Piłsudski byl od mládí socialista a prohlásil: „Vystoupil jsem z tramvaje socialismu na zastávce jménem nezávislost.“

Porozumět osobnosti Józefa Piłsudského není pro Nepoláky úplně jednouché, což je způsobeno hlavně tím, že málo známe polské dějiny: překvapivé může být už to, že se nenarodil na území dnešního Polska. Jenže Polsko tehdy neexistovalo, rodná ves Piłsudského ležela ve Vilenské gubernii tehdejšího ruského carství… Tradice někdejší Polsko-litevské unie však trvala, a právě za obnovní nějakého takového soustátí, jež by sahalo od Baltského moře až k Černému, Piłsudski bojoval. Jak víme, neúspěšně, i když se odkazy na představu „Mezimoří“ jako nárazníkové zóny mezi Evropou a Ruskem čas od času objeví. S tím souvisí další stránka Piłsudského státnických představ; rozhodně totiž nebyl nacionalista v moderním smyslu toho slova. Jeho vlastenectví se nevztahovalo k „národu“, nýbrž ke státu. Polský národ se podle něj skládal z Poláků, Ukrajinců, Bělorusů, Litevců, Němců a Židů, případně i příslušníků dalších národností, prostě z občanů polského státu. Skoro bych řekla, že stojí za to prozkoumat tento postoj podrobněji, mohl by se dnes, kdy se tolik lidí bojí jinakosti, docela hodit.

LN, 1.12.2017