Asi to zná kdekdo, tedy každý, kdo jezdí v zimě na dovolenou do teplých krajin, ale pro mne byly kvetoucí stromy a keře na konci ledna novinka. Jednak jsem nikdy v zimě na dovolenou nejezdila, a jednak jsem vlastně až do letoška San Francisco za „teplé kraje“ nepokládala.

V zeměpise jsem ve škole zrovna moc silná nebyla a na mapu se dívám leda tehdy, když potřebuju vědět, jak se to či ono město nebo místo jmenuje česky. A protože překládám spíš knihy o zemích evropských a východních, nějak mi nedošlo, na které rovnoběžce vlastně San Francisco leží. A tak chodím po ulicích a blaženě hledím, jak lidé chodí v tričku (já taky!), ale hlavně na ty modře, žlutě, červeně, oranžově či růžově kvetoucí stromy a keře a připadám si jako v rajské zahradě. Jen nemám tušení, co je to vlastně za stromy a keře: jedny květy mi připomínají ibišek, ale jistá si nejsem, a jediný strom, který umím poznat, je eukalyptus. Zato pampelišky, svítící z trávníku dva bloky odsud, mi připadaly jako pozdrav z domova.

Možná ještě víc než počasí, které lidi svléká z kabátů a tahá květy z poupat, se mi líbí místní dřevěné domy – nebo spíš domky. V centru jsou samozřejmě mrakodrapy, jak se na americké město sluší, ale velká část města je postavena z dřevěných jednopatrových či dvoupatrových domků. Chodím od jednoho k druhému a kochám se tím, jak tu nevelkou plochu fasády tvůrci vyzdobili, aby se lišila od ostatních a zároveň se jim podobala, aby svéráz jednotlivosti zapadal do kompozice celku.

Jsem tady už potřetí a dost často – přiznávám – chodím po stejných místech, ale připadá mi to, jako bych ty zdobné domečky objevovala znovu poprvé a nedokážu se jich nasytit. Každé město má zajisté své půvaby, ale právě teď mi San Francisco připadá jako nejhezčí na světě.

Včera jsem dokonce – vědoma si svých turistických povinností a odpovědnosti – vyjela nad čínskou čtvrť tou tramvají, co ji všichni znají z filmů a které se tu říká „cable car“. Ukázněně jsem seděla mezi ostatními turisty, nechala se vézt do strmého kopce, a pilně fotografovala, co se kolem šustlo. A pak jsem se zase autobusem vrátila ke křižovatce Haight a Ashbury, která bývala středem světa beatniků a podobných existencí. Je jí vlastně dodnes, a nejen díky obchodům se suvenýry a příslušně vybarvenými (a drahými) tričky a oděvy. Vlasatci a různí alternativci se tu courají po jednom, ve dvojicích i ve skupinách, posedávají po zemi, hrají na kytary nebo jiné nástroje: jako by člověk potkával svět, který si kdysi před padesáti lety mohl představovat nebo nanejvýš uvidět na fotce. Jak ta podívaná asi ovlivní děti, které ji mají před očima denně? Budou tolerantnější k těm, kteří vypadají, oblékají se a chovají jinak?

LN, 6.2.2015