Všechno člověk prostě nestihne, ať dělá, co dělá. A tak jsem včera nebyla v Bratislavě, ač se tam letos slavil Den samizdatu, který jsme samozvanecky vyhlásili na 12. říjen – připomínku někdejší solidarity s Ivanem Polanským, kterého za šíření samizdatu v roce 1988 zavřeli. Mrzí mě to, ale co nadělám?

Zato jsem předtím pobyla skoro tři dny v Českém Těšíně (vlastně většinou „za čárou“ v Cieszyně, on člověk moc nepozná, ve kterém z těch dvou měst právě je) na jiném veteránském podniku. Totiž: pořadatelé by se asi urazili, že o podzimním divadelním festivalu Bez hranic píšu jako o „veteránském“ podniku, byť festival už taky není nejmladší, ale já tam jela především na setkání s přáteli z Polsko-československé solidarity. K doprovodnému programu festivalu patřila totiž i diskuse o Chartě s českými a polskými účastníky – a nejvíc jsem se těšila na své kamarády, vídám je trochu sporadicky a každého zvlášť.

Bylo to báječné, poseděli jsme, popovídali, ale mělo to dosti zásadní vadu: naši polští přátelé donekonečna probírali polskou politiku – jedni jsou stoupenci, druzí odpůrci dnešní polské vlády, a tak se dohadovali a dohadovali. Chvílemi jsem byla snad i ráda, že se už v hospodách nesmí kouřit, a když slyším pořád dokola tytéž argumenty, můžu se vytratit a jít si ven na cigáro. My Češi jsme byli v menšině, ale umím si představit, že bychom se v pohledu na polskou (nebo českou) politickou scénu taky neshodli. A co má být? Proto jsme snad chtěli demokracii, aby neplatil Jediný Správný Názor.

A tak mě nesmírně potěšilo, když jedna moudrá Krystyna na oficiální diskusi pravila, že se sice v řadě věcí neshodujeme, ale že snad jsou ještě věci, na kterých se shodneme. A hned navrhla, že bychom se měli nějak vyjádřit ke Krymu, přesněji řečeno ke Krymským Tatarům. Ukázalo se, že na tom se skutečně shodneme bezvýhradně, a tak jsme začali spekulovat, jak to navléknout – komu napsat, co mu napsat, jak se podepsat – prostě o tom, o čem se při podobných příležitostech uvažuje vždycky.

Nakonec jsme dospěli k tomu, že nejlepší bude napsat legendárnímu tatarskému vůdci, který ovšem na Krym nesmí. Napsali jsme mu: „Vážený pane Džemileve, milý Mustafo, sešli jsme se na 27. ročníku divadelního festivalu Bez hranic, který pořádala Polsko-československá solidarita v Těšíně a v Českém Těšíně ve dnech 3. –8. 10. 2017, abychom si připomněli výročí Charty 77, a připomněli jsme si také Váš odvážný postoj vůči přepadení Československa v srpnu 1968. Znepokojeni eskalací násilí vyjadřujeme svou solidaritu s Tatary na Krymu, nezákonně okupovaném Ruskem. Vycházíme ze znalostí našeho společného úsilí o svobodu Čechů, Poláků a Slováků a věříme, že i tentokrát moc bezmocných zvítězí.“ A podepsali jsme se jednoduše, svými jmény.

Může vám to, milí čtenáři, připadat pošetilé – nemáme žádnou moc ani funkce. Něco nám však z minulosti zůstalo: nemlčet k lumpárnám.

LN, 13.10.2017