Myslela jsem si, že budu v tomhle fejetonu psát o Bělorusku, kde novináři vyzývají k solidaritě se svými pronásledovanými kolegy, jenže člověk míní…

V neděli 30. září zemřel ve Washingtonu ve věku 97 let Walter Laqueur, autor, jehož mám nejradši z těch, které jsem překládala. U nás mu vyšlo jen několik z mnoha a mnoha knih, které napsal, ale na Západě, zejména v anglosaském světě, je autorem hodně známým a proslulým. Tady se v patřičné době prosadit nemohl: na to, aby v Československu v 60., 70. či 80. letech vyšel překlad některé jeho knihy, nemohlo být ani pomyšlení, pro komunistickou cenzuru byl naprosto nepřijatelný. Rozhodně se na svět nedíval prizmatem třídního boje, o terorismu psal jako o terorismu, a ne jako o osvobozeneckém boji, a to, co si myslel o komunismu a sovětském impériu, by se rozhodně nikdo na stranické schůzi k diskusi předložit neodvážil.

Laqueur prožil dlouhý a pozoruhodný život – dlouhý proto, že měl skutečně veliké štěstí. A pozoruhodný proto, jak s ním naložil. Narodil se 26. května 1921 do židovské rodiny v tehdejší německé Breslau – dnes je to polská Vratislav. Zažil a ve svých vzpomínkách popsal, jak viděl dorůstající kluk nástup nacismu, naštěstí se mu však podařilo doslova na poslední chvíli odjet do Palestiny. Sedmého listopadu 1938 se rozloučil s rodiči na breslauském nádraží a 9. listopadu přišel pogrom nazývaný Křišťálová noc.

Bylo mu sedmnáct let a samozřejmě neměl vysokoškolské vzdělání. V Palestině vstoupil do kibucu, ale zanedlouho se přesunul do Jeruzaléma a nastoupil na Hebrejskou univerzitu. Zároveň se stal novinářem, a tím zůstal skoro celý život, i když napsal, jak už jsem se zmínila, desítky oceňovaných knih. Zažil založení Státu Izrael, znal řadu jeho protagonistů, psal o nich v článcích i v knihách, a v roce 1955 se přestěhoval do Evropy.

Léta žil v Londýně, kde založil a řídil časopis o moderních dějinách, The Journal of Contemporary History, a Survey, zabývající se mezinárodní politikou. V letech 1964–1994 byl také ředitelem londýnské Wiener Library, významného archivu pro studium holokaustu a genocidy.

Zároveň bydlel i ve Spojených státech, ve Washingtonu, kde přednášel na Georgetownské a Brandeisově univerzitě a jako hostující profesor na Harvardu, Chicagské univerzitě a na univerzitě v Tel Avivu. Na židovského uprchlíka bez koruny, který na poslední chvíli vyvázl ze spárů nacismu, to byla nepochybně oslnivá kariéra.

Jedna z jeho posledních knih (vyšla loni) se jmenuje Úvahy veterána pesimismu. Moc ráda bych ji přeložila – no, uvidíme. A když je řeč o autorovi, sluší se uvést aspoň jeden citát. Tenhle je z jeho vzpomínek Dřívější světy. Laqueur se dívá na skupinovou fotografii dvanácti chlapců z roku 1936 a „poznává všechny ty tváře“: „Přišel jsem na místo svého zrození a plakal jsem: ,Kde jste, přátelé mého mládí?‘ A ozvěna odpověděla: ,Kde jsou?‘“

LN, 4.10.2018