Vím už dlouhá léta, že Polákům vadí, když se použije obrat „polské koncentrační tábory“. Na otázku proč dostane člověk logickou odpověď: protože nebyly polské. Polský stát je nezřídil ani neprovozoval, ani nemohl, neměl na okupovaném polském území oficiální pravomoc. Byly to nacistické tábory.

Polský stát – tedy podzemní polský stát s exilovou vládou v Londýně – naopak Židy zachraňoval: existovala obdivuhodná podzemní organizace zvaná Żegota, která byla za tím účelem zřízená a mnoho Židů zachránila. Poláci mají v památníku Jad Vašem nejvíce stromů „spravedlivých mezi národy“ a sluší se dodat, že když vás v okupovaném Polsku dopadli se zbraní v ruce, šli jste před soud. Když vás dopadli při ukrývání Židů, zastřelili vás bez soudu s celou rodinou. To jsou prostá a snadno ověřitelná fakta.

Samozřejmě existují i další fakta – že řada Poláků své židovské sousedy za peníze udala, a tím je poslali na smrt. Že se našlo nemálo Poláků, kteří si na Židech s chutí zchladili žáhu, příkladem může být pogrom v Jedwabném. Když o tom před lety polský historik Jan Gross napsal, rozvířil tím vleklý skandál. Můžeme se pohoršovat nad tím, že značná část polské společnosti chce vidět jen tu lepší, nepochybně hrdinskou část své minulosti. Bylo by však vhodné, abychom si vzpomněli, jak dlouho se vleče záležitost českého (českého?) tábora v Letech, a chytili se za nos.

Polská vláda Práva a spravedlnosti se rozhodla skoncovat s řečmi o „polských koncentračních táborech“ zákonem. Jeho přijetím si polští zákonodárci rozházeli kdekoho od Izraele po Spojené státy. Ani se tomu nelze moc divit, zákon zakazuje, aby se o něčem mluvilo. Sama nejsem příznivkyní toho, aby se o něčem zakazovalo mluvit nebo aby za výroky šel člověk do vězení, bývali jsme kdysi stoupenci názoru, že na slovo se odpovídá slovem – ale evropské právo a zvyklosti to umožňují s odůvodněním, že popírání holokaustu uráží památku nevinných obětí. Proti tomu lze sotva něco namítat.

V případě Polska tomu je snad jinak? Ona ta slova o „polských“ táborech neurážejí památku lidí, kteří zahynuli, protože chtěli někoho zachránit? Většina polských zákonodárců si zjevně myslí, že urážejí. A zákon obsahuje i klauzuli, že možný trest se nedá uplatnit na vědecké výzkumy ani na umělecký projev. Slova o tom, že by se třeba mohli dostat před soud potomci obětí holokaustu, když budou mluvit o tom, co se stalo jejich předkům a jaký podíl na tom měli Poláci, jsou lichá – zákon má chránit polský stát a polský národ, nikoli jednotlivé ničemy a kolaboranty.

Stejně si myslím, že si mohlo Polsko tenhle zákon ušetřit, ačkoliv motivy jeho přijetí chápu. Vyvolal zbytečné spory, v nichž nepochybně padne mnoho neuvážených slov. Na druhé straně ovšem vyvolal rozsáhlou diskusi, v níž se mnozí dozvědí, co dříve nevěděli. A to je, myslím, nakonec užitečné, přestože polským zákonodárcům šlo zcela jistě o něco jiného.

LN, 9.2.2018