Východní pobřeží Austrálie je exotické i malebné zároveň. Čím víc a dál od průmyslových center jako Sydney, tím malebnější a exotičtější krajina. Bydlím na středoseverním pobřeží (mid North Coast) státu Nový Jižní Wales, a tak mohu potvrdit, že krajina tu je překrásná plná exotického ptactva, z jehož druhů mám nejraději barevné lorikeety.

Je to ptačí druh sice hodně hlasitý a plný za uši tahajících skřeků, ale jinak podle mého gusta. Nádherně barevný, takže připomíná duhu, a já se mnohokrát ptal sám sebe, jak něco tak pestrého mohla příroda vytvořit. Vždyť to přímo bije do očí, a musí tudíž být snadnou kořistí pro dravce! Jenže pak jsem si všiml, že když se hejno lorikeetů snese do kvetoucího blahovičníku, rázem zmizí. Můžete si protírat oči, jak chcete, neuvidíte ani jednoho. Zato je ale uslyšíte! Což dokumentuje, že lorikeeti se nikoho nebojí a klidně se mezi sebou hádají, jako kdyby na ničem než na nich nezáleželo. A oni se opravdu nikoho nebojí. Viděl jsem ptáky dvojnásobné velikosti jako třeba King Parroty, kteří jim raději ustoupí, než aby si s nimi zadali.

Přičítám lorikeetskou odvahu, jakož i jejich neusálé hašteření jejich stravě. Tou je nektar kvetoucích blahovičníků. V podstatě tito ptáci nejedí a nepijí nic jiného než cukrovou vodu. Možná plnou vitamínů a jiných prvků nezbytných ku zdraví, ale hlavní složkou nektaru je cukr. Cukr, toť energie a tu ze sebe tito ptáci musí nějak vybít. Proto to neustálé hašteření a bitky. Viděl jsem dva lorikeety, kteří se do sebe pustili s vervu jim vlastní, při které po nich zůstala na zemi loužička krve. Jednomu z nich se podařilo chytit svého soka za nohu nad kolenem a málem mu ji zobákem ostrým jako kleštičky uštípl. Ten boj se odehrával v národním parku a oba bojovníky rozehnal až kýbl vody, které na ně vychrstl turista, který se už na to nemohl dívat…

Cukr však nedodává jenom energii, cukr také opíjí! My se jím opíjíme až po fermentaci, která z cukru vyrobí alkohol, ale jak to pracuje chemicky s lorikeetama, to nevím. Tuším ale, že cukr ve vyšších dávkách působí jako droga a uvádí do stavu ne nepodobnému euforii z alkoholu. Jednou jsem si to zkusil na farmě Bohemia Downs v Západní Austrálii, kde mě moji černí žáci zasvěcovali do tajů přežití v buši. Zrovna kvetly Baheenia trees, stromy červených květů, z nichž jsme vytrhávali rukou pestíky a na dně jazykem vylizovali krůpěj nektaru. Po hodině tohoto pustošení (květy po vytržení pestíků nemohou zformovat semena) jsem byl po této cukrové kůře jako po sklenici vína. Zatímco alkohol uvádí jednoho do otupělé letargie a spíše do spánku, cukr naopak probouzí v jednom aktivitu.

Proto lorikeeti vzduchem nelétají co nejúsporněji jako mnozí jiní ptáci, ale doslova sprintují. Lorikeet je schopen v plném sprintu do vás narazit, protože v té rychlosti dokáže jen těžko uhnout, obzvlášť když letí v hejnu a nemá před sebou čistý výhled. Na Zlatém pobřeží, které je od nás pouhých čtyři sta kilometrů na sever a kde staví mrakodrapy, měli zpočátku s těmito ptáky problém. Nalétávali jim totiž do těch mrakodrapů a mrtví padali k zemi. Ne teda celá hejna , ale dost na to, aby to vzbuzovalo obavy ochranářů přírody, kteří se snažili na celou záhadu přijít. Jedno z vysvětlení, která nabízeli veřejnosti, tvrdilo, že mrakodrapy byly postaveny v místech dávných vzdušných cest těchto létajících nomádů, kteří musí putovat z místa na místo podle toho, jak kde kvetou blahovičníky. Když jim postavíte do cesty vysoký dům právě v místech, kde už po tisíciletí létají, nemůže to dopadnout jinak. Kdyby nenasytní podnikatelé a stavaři nejprve nechali pořídit enviromentní studie a postavili mrakodrapy o kus jinde, nemuselo k této ptačí katastrofě dojít. Blbost, křičím já! Kdyby tito nádherní milovníci rychlosti a omamného cukru žrali něco jiného a pili vodu, budou se vzduchem ploužit jako lemry a všemu se nakrásně vyhnou! Tak jako vrabci nebo holubi, kteří s mrakodrapy nemají problém, naopak tyto budovy bombardují něčím jiným než svými těly.

Bohužel, nikdo mě neposlouchá, ale naštěstí tenkrát, když budovali Gold Coast, nikdo neposlechl ani volání ochránců přírody. Jinak Zlaté pobřeží dodneška nevyrostlo a spousta rychlokvašených environmentistů by dál problém studovala a svá díla prodávala vládě, protože nikdo jiný by za ně nezaplatil.

Problém se nakonec vyřešil sám. Lorikeeti se naučili mrakodrapům vyhýbat, a tím pádem přestali omámeni cukrem ve svém šíleném sprintu nalétávat do oken, která odrážela ve skle okolní oblohu a klamala tím letce. Ti reagovali jako v dešťovém lese, kde prolétávají mezerami mezi větvemi do modra oblohy za nimi. Zrcadlící okna tuto možnost ovšem nenabízela. To je aspoň moje vysvětlení, věř mi, kdo chceš. Rád je nabízím (zadarmo!), aniž bych něco studoval a sepisoval a pak za to chtěl zaplatit.

Naštěstí zde na Středoseverním pobřeží žádné mrakodrapy zatím nestaví a dešťové lesy jsou ještě rozsáhlé. Hádám, že jsem to tu dobře vybral na zasloužený odpočinek po docela dobrodružném životě. Z okna své pracovny mohu sledovat i jiné ptactvo. Třeba východní rozely (Eastern Rosellas) jsou také barevné a krásné, ale mými oblíbenci navždy zůstanou lorikeeti. Rád je poslouchám, jak se hádají, perou i hašteří, když se občas u mne na zahradě ubytují k přespání. Někde v okolí zřejmě rozkvetl druh blahovičníku, který je napájí. S nastalým večerem lorikeeti ztichnou a já se seberu a jdu do místního klubu, kde se zase napájím já. Ale cestou si mumlám, v příštím životě chci být lorikeetem! Být omámen už od rána, sprintovat vzduchem a nebát se. Co může být krásnějšího?